Obsah Obzor-H (Harmonie) 2/2022

První česká příručka jógy

Jiří Hubáček

Dnes se už můžeme jen stěží dopátrat toho, kdy se u nás začala praktikovat dnes tolik populární indická jóga. Jisté je jen to, že první pokusy musíme hledat někdy na samém konci 19. a počátku 20. století. Tehdy k nám začala jóga pronikat ve své původní indické podobě, tedy ve formě značně náročných cvičení, a to jak tělesných (ásany), tak dechových (svara). Naši první praktikové na to šli jednoduše: vzali si překlad jedné z nemnoha staroindických příruček jógy, jež byly k dispozici, a aniž by cokoli přizpůsobovali našemu západnímu prostředí a nátuře, začali praktikovat poměrně nebezpečná cvičení.

Aby podobnému hazardu zabránili, začali vystupovat mnozí západní myslitelé, kteří si indickou jógu jakoby přivlastnili, pod její hlavičkou však nabízeli zcela prostá a jednoduchá cvičení, která mohl doma vykonávat každý bez většího rizika, že by si nějak ublížil. Že se skutečnou praxí staroindických jógínů neměla tato cvičení obvykle nic společného (ostatně je otázka, do jaké míry je mají dnešní západní jógická cvičení), na tom příliš nezáleželo – důležité bylo spisek řádně čtenáři doporučit a přesvědčit ho, že takto – a jedině takto – dosáhne nadpřirozených a neobvyklých schopností, které by ve spleti staroindických nám vzdálených pokynů hledal marně.
U nás s podobnou příručkou vystoupil počátkem 20. století mimo jiné přerovský hermetik a mystik Otokar Griese (1881–1932). Jóga podle něj má vést především k duchovnímu vývoji, k harmonizaci vlastního já, a pokud je tato harmonizace úspěšná, dostaví se samy o sobě nadpřirozené, tedy okultní, magické schopnosti. Ty ale musí sloužit jedině k dobru lidstva. Své názory vložil do drobné příručky nazvané Tajemství indické jógy, která je svým datem vydání (1907) patrně vůbec nejstarším českým návodem, který má jógu v názvu. Jeho spisek má jen 72 stran, autor však přesto tvrdí, že pomocí nenáročných cvičení, která předepisuje, člověk zduchovní natolik, že se z něj stane skutečná „koruna stvoření“. Cvičení mají za cíl především dokonalé ovládnutí vlastní mysli a zastavení myšlenkových procesů; právě tak podle Grieseho (nezapomeňme, že je vlastně západním mágem, hermetikem) začne naše mysl vysílat do okolí ódické vlny, kterými můžeme pak na okolí působit.
Abychom svou mysl ovládli, musíme se podle autora nejprve dokonale zdržet všech požitků, ať je to káva, čaj nebo alkohol; dokonce při pohlavním styku „má mysl souložících být soustředěna na něco vyššího, vznešeného, např. na celkové umravnění lidstva, nebo na nějaké nesobecké přání, např. aby všem trpícím bylo ulehčeno.“
Když je adept takto očištěn, stává se teprve žákem. Nyní nastává řada cvičení soustředěných především na správné dýchání, která mají vést k dokonalé koncentraci; jen tak může žák „dojít duchovního osvícení a snad i fyzické nesmrtelnosti“. Právě takto soustředěn může žák vysílat svá přání (zvaná magická) do prostoru a pomáhat jimi všem ostatním: „Vhodně formulovaným přáním lze žáku dosíci naprostého zdraví, dovede léčit a vyléčit všechny choroby bez jedů a léků. Má k dispozici sílu obrozující, omlazující, všemocnou, stavící ho naroveň samotnému božství. Jen jí použít!“
Jestliže nám taková interpretace jógy dnes připadá podivná a zvrácená, nebudeme se už blíže zabývat dalšími stupni duchovního vývoje, které Grieseho příručka nabízí – totiž stupni tovaryše a mistra. Připomeňme jen, že dalším cvičením žák získává formou koncentrace další magické schopnosti, jako je nejen jasnovidění, ale také jasnosluch, umění telepatie nebo léčení silou vlastního dechu (tzv. pránová terapie) – vždy ovšem s tou podmínkou, že je bude užívat jen k prospěchu celého lidstva. Že se ale autor svých kořenů v západní magické tradici nijak nezřekl, vidíme z toho, že tu nalézáme dnes až komické návody např. k opuštění vlastního těla či levitaci. A jak se vlastně podle autora vznést? Jsme-li předchozími cvičeními dobře připraveni, je to prý jednoduché: „Mistr usedne se zkříženýma nohama po způsobu Orientálců na zemi a krouže neustále hlavou jedním směrem zleva napravo a rytmicky přitom dýchaje koncentruje se na přání, aby se vznesl. Cvičení koná tak dlouho a bez přestávky, až nastane vznes.“
Ač se dnes nad takovými praktikami usmějeme a hlavou zakroutíme možná pouze pochybovačně, právě tyto dnes zapomenuté brožurky nám podávají svědectví o tom, jak silná byla touha po harmonizaci vlastního života na počátku minulého století – touha, která ještě nevěděla, co přejímat z východních a co ze západních tradic, touha, která u nás vyvolala jak zájem o západní hermetické magické tradice, tak o neobuddhistická hnutí nebo návrat ke katolické mystice. Právě tehdy toto usilovné hledání, jak dojít vnitřního naplnění v hektické moderní společnosti, začíná – a nekončí patrně ani dnes.