Obsah Kontakty 10/2025

Četba na pokračování: David Walliams: Kluk v sukních (10. díl)

21. kapitola - Velké chlupaté ruce

"Proč máš na sobě tohle?" zeptal se táta.
Bylo pondělí ráno a on vyvaloval oči na Denise, který seděl u kuchyňského stolu, jedl rýžové kuličky a poprvé po týdnu měl na sobě školní uniformu.
"Jdu zas do školy, tati," odpověděl Denis. "Ředitel si to s tím vyloučením rozmyslel." "Fakt? Proč? Ten chlap je děsný."
"To je dlouhá historie. Asi nakonec došel k názoru, že převlékat se do ženských šatů není zas tak hrozné."
"A taky má pravdu. Víš, na tom hřišti jsem na tebe byl moc pyšný. Byl jsi hrozně statečný."
"No, ten kluk mě nakopnul dost,“ kývl Denis.
"Nejen to. Já myslel, jak jsi tam šel v šatech. To bylo statečné. Já bych to nedokázal. Jsi vážně skvělý kluk. Neměli jste to lehké, co vaše máma odešla. Vylíval jsem si to na tobě a na tvém bratrovi a mrzí mě to."
"To je dobrý, tati. Stejně tě mám rád."
Táta sáhl do kapsy a vylovil fotku své rodiny, kterou kdysi pořídil na pláži.
"Neměl jsem to srdce ji spálit. Jen je to pro mě hrozně těžké koukat se na takovéhle fotky. Já jsem měl vaši mámu moc rád, víš? Vlastně ji miluju dodneška, i po tom všem. Dospělí to někdy mají takhle složité. Ale je to tvoje fotka, Denisi. Schovej si ji." Tátovi se třásla ruka, když vracel svému synovi ohořelý obrázek. Denis se na něj znova podíval a pak ho opatrně zastrčil do náprsní kapsy.
"Díky, tati," řekl.
"Tak co?" vešel do místnosti John. "Vracíš se teda do školy?"
"Jo," kývl Denis.
"Ten pitomec ředitel si to rozmyslel," dodal táta.
"No, podle mě máš dost odvahu, že se tam vracíš," prohlásil John a strčil do toustovače krajíček okoralého chleba. "Někdo z těch starších kluků se do tebe možná naveze."
Denis sklopil oči k linoleu.
"No, tak to se budeš asi muset za svého bratra postavit, co, Johne?" řekl táta.
"Ale jo. Když to na něj někdo zkusí, schytá to ode mě. Jseš můj brácha a já tě budu chránit."
"Hodný kluk, Johne," zabručel táta a přemáhal slzy. "Už musím jít, kluci. Povezu auto toaleťáku do Bradfordu." Došel ke dveřím a pak se ještě obrátil. "Víte, jsem na vás na oba moc pyšný. Ať se stane cokoliv, vždycky budete moji kluci. Nemám nic než vás." Když to říkal, nedokázal se na ně moc koukat, a pak rychle odešel a zavřel za sebou. Denis a John se na sebe podívali. Bylo to, jako kdyby roztála doba ledová a poprvé za milion let vyšlo slunce.
"Škoda, žes zmeškal to finále," řekl Denis, když šli společně do školy.
"Jo ...," řekl John. "Víš, já jsem ... no, musel jsem, byl jsem s kámošema u kulturáku." "To je zvláštní. Chvilku jsem měl dojem, že tě v tom davu vidím, ale to asi musel být někdo jiný."
John zakašlal. "No, já jsem tam vlastně ... trochu byl."
"Já to věděl!" usmál se Denis. "Proč ses nepřihlásil?"
"No, já jsem chtěl," koktal John. "Ale já jsem nemohl běžet na to hřiště a se všema se tam objímat. Chtěl jsem, fakt, jenže ... já nevím. Promiň."
"No, jsem rád, že jsi tam byl, i když jsi mi to neřekl. Nemusíš se omlouvat."
"Dík. Promiň."
Chvíli šli mlčky.
"Jedno mi ale ještě pořád není jasný," začal pak John. "Proč jsi to udělal?"
"Jako co?"
"No proč sis vůbec vzal na sebe ty šaty?"
"Já vlastně ani nevím," řekl Denis a po tváři mu přeběhl zmatený výraz. "Asi proto, že to byla zábava."
"Zábava?"
"No, pamatuješ, jak jsme byli menší a běhali jsme po zahradě a dělali, že jsme Dalekové nebo Spidermani nebo tak?"
"Jo."
"Tak takové to bylo. Jako hraní," dořekl Denis sebejistě.
"Já jsem si hrál rád," podotkl John skoro pro sebe. "Co to ...," vyhrkl John, když s Denisem vstoupili do Rádžova obchodu a našli Rádže vystrojeného v jasně zeleném sárí. A v paruce. A s kompletním mejkapem.
"Dobré ráno, chlapci," řekl Rádž směšně vysokým hlasem.
"Dobré ráno, Rádži," pozdravil Denis.
"Ale ne, já nejsem Rádž," ohradil se Rádž. "Rádž tady není, ale já za něj pro dnešek ten obchod vedu. Jsem jeho teta Indíra!"
"Rádži, ale my víme, že jste to vy," prohlásil John.
"Ale ne," povzdechl nešťastně Rádž. "A to jsem dneska vstával za svítání, abych se takhle nastrojil. Čím jsem se tak rychle prozradil?"
"Strniště," ukázal Denis.
"Ten ohryzek na krku." dodal John.
"Ty velké chlupaté ruce," pokračoval Denis.
"No dobře, dobře, je mi to jasné," zarazil je rychle Rádž. "Doufal jsem, že se trochu pomstím tím, že zas převezu já tebe, Denisi, za to, cos na mě sehrál."
"Já jsem vám na to fakt málem skočil, Rádži," řekl Denis vlídně. „Jako žena jste byl ohromně přesvědčivý." Usmál se a obdivně si prohlédl Rádžovo oblečení. "Odkud máte to sárí?"
"To patří mé ženě. Naštěstí je to mohutná dáma, takže mi sedí." Rádž ztišil hlas a rozhlédl se, jestli ho nemůže slyšet někdo jiný. "Ona neví, že ho mám, takže bude nejlepší se o tom nikde nezmiňovat."
"Nebojte, Rádži, my to nikomu neřekneme," slíbil Denis.
"Díky moc. Dobrý tip o tom vašem řediteli, co?" řekl Rádž a mrknul okem silně obkrouženým linkou. "To jo, díky, Rádži," oplatil mu mrknutí Denis.
"Co je s Hawtreym?" ptal se John.
"Nic. Jen že rád čte Sunday Telegraph, to je všechno."
"No, už musíme jít, nebo přijdeme pozdě," prohlásil John a zatahal bratra za paži. "Ehm, jenom tenhle sáček chipsů, prosím, Rádži."
"Kup si dva sáčky a jeden ti k tomu přidám zadarmo," prohlásil Rádž, zjevně potěšený svou nejnovější nabídkou.
"No tak jo," kývl John. "To zní dobře." Vzal ještě jeden sáček chipsů a podal ho Denisovi.
Rádž pak vytáhl z jiného sáčku jeden jediný lupínek. "A tady máš ten navíc zadarmo. Takže to máme dva sáčky chipsů ... 58 pencí. Děkuju mockrát."
John se tvářil zmateně.
"Tak hodně štěstí, Denisi," volal Rádž, když oba chlapci vycházeli z obchodu. "Budu na tebe myslet."

22. kapitola - Ještě jedna věc

Když Denis vešel do školních vrat, zahlédl Darvéše, jak na něj čeká se zbrusu novým fotbalovým míčem v rukou.
"Chceš si zakopat?" zeptal se Darvéš. "Tohle mi včera koupila máma. Smíme teď už na hřišti hrát s normálním míčem," dodal a triumfálně odrazil míč o zem.
"Fakt?" řekl Denis. "To by mě zajímalo, proč si to Hawtrey rozmyslel ..."
"Tak chceš si zahrát?" zeptal se Darvéš dychtivě.
V té chvíli Denis uviděl slečnu Windsorovou, jak parkuje svůj žlutý citroen 2CV. Spíš než auto to byla popelnice na kolečkách, ale bylo francouzské a ona ho milovala.
"Já za tebou zajdu o přestávce, jo?" řekl Denis.
"Tak jo, Denisi, to si aspoň budeme moct pořádně zahrát," odpověděl Darvéš a zamířil do třídy; míč si přitom nadkopával koleny.
"Johne, počkej na mě chvilku, jo?" požádal Denis bratra, který šel s ním. "Ještě musím udělat jednu věc." Pak se zhluboka nadechl.
"Slečno Windsorová?" zavolal. John trochu couvl.
"To jsi ty?" pronesla slečna Windsorová ledově. "Co chceš?"
"Jen jsem vám chtěl říct, že mě to moc mrzí. Fakt. Hrozně se omlouvám. Neměl jsem říkat, že nemáte dobrý francouzský přízvuk."
Slečna Windsorová mlčela a Denis nervózně přešlápl a snažil se vymyslet, co jiného by ještě přidal.
"Protože máte. Fakt máte moc dobrý přízvuk, slečno. Mademoiselle. Zní to, jako kdyby fakt mluvila Francouzka."
"Děkuju, Denisi, nebo -merci beaucoup, Denis-, jak by se řeklo francouzsky," odpověděla trochu smířlivěji slečna Windsorová. "V sobotu se vám to moc povedlo. Krásný zápas. A upřímně řečeno, v těch šatech jsi vypadal dost přesvědčivě, víš?" "Děkuju, slečno."
"Vlastně jsem ráda, že jsi tady," pokračovala slečna Windsorová. "Víš, napsala jsem divadelní hru ..."
"Aha ...," hlesl Denis a už se začínal děsit.
"Je to hra o životě Johanky z Arku, francouzské náboženské mučednice z patnáctého století."
"Týjo, to zní ... Ehm."
"Jenže žádná z děvčat ji nechce hrát. Napadlo mě, že by mohlo být fascinující, aby ji hrál chlapec, protože ona byla samozřejmě dívka, ale oblékala se do chlapeckých šatů. Denisi, myslím, že ty bys byl báječná Johanka."
Denis se ohlédl po bratrovi, jestli mu nepomůže, ale John se jen poťouchlé usmál. "No, zní to ... zajímavě ..."
"Báječně. Přijď za mnou o přestávce a probereme to nad pain au chocolat." "Dobře, slečno," kývl Denis a snažil se nedat na sobě znát zděšení. Odcházel pomalu a tiše, jako kdyby se vzdaloval od bomby, která může každou chvilku vybuchnout.
"A ještě jsem ti zapomněla říct - ta hra je celá ve francouzštině. Au revoir!" zavolala za ním.
"Au revoir!" odpověděl tím nejmíň francouzským přízvukem, na jaký se zmohl.
"Tak na tohle se teda fakt těším," chechtal se John.
Když zamířili k hlavní školní budově, John ho vzal kolem ramen. Denis se usmál. Svět mu připadal jiný.

(konec)