Obsah Kontakty 10/2025

Seriál o koních: X. Základy jízdy na koni - 3. díl

Jezdecké styly

V zásadě existují dva styly jízdy na koni – klasické ježdění, známé také jako anglický styl, a westernové ježdění. Oba styly se od sebe výrazně liší jak v sedle, třmenech či oblečení jezdce, tak i v technice jízdy i v soutěžích. Westernové ježdění k nám proniklo z Ameriky, je to styl jízdy honáků dobytka. Typickým oděvem westernového jezdce jsou džíny, košile a tradiční kovbojský klobouk. Sedlo je těžké, třmeny jsou delší a jezdec drží otěže jednou rukou, protože druhou potřebuje na práci s lasem.
U nás je stále mnohem rozšířenější a populárnější klasické jezdectví, obvykle rozdělené do dvou hlavních disciplín – drezura a parkur. Mluvíme-li o základním výcviku jízdy na koni, jde tedy o anglický styl ježdění. V minulém dílu jsme se naučili na koni správně sedět a jezdit na lonži. Dnes si popíšeme základy práce na jízdárně.
Teprve tam jezdec docílí správné polohy těla a je schopen udržet rovnováhu ve třmenech. Zaujmutí a udržení rovnováhy jezdec cvičí v kroku a klusu tak dlouho, dokud ji nezvládne bez opory rukou o krk koně nebo bez držení nákrčního řemene. Jakmile jezdec zvládne pohyb a rytmus lehkého klusu, pokračuje s nácvikem cvalu – nejprve opět v rovnováze lehkého sedu, protože je pro začátečníka jednodušší, a teprve po zvládnutí houpavého cvalového pohybu v normálním plném sedu. Současně se jezdec učí správné a klidné držení pěstí se správnou délkou lehce napnutých otěží. Míru napnutí ukáže jezdci cvičitel.

Jízdárna

Jízdárenský obdélník tvoří dvě krátké a dvě dlouhé stěny. Základní rozměr je 20 krát 40 metrů, u pokročilejší drezury 20 krát 60 metrů. Na pevných místech tohoto obdélníku jsou na stěnách připevněna písmena, která označují body, od nichž se provádějí konkrétní cviky. Strana koně, která je směrem ke středu jízdárny, je jeho vnitřní strana. Druhá strana je strana vnější. Stejným způsobem rozlišujeme vnitřní a vnější ruku, otěž, holeň atd.
Na jízdárně provádíme s koněm různé cviky, figury, které nám pomáhají koně uvolnit, a naopak takzvaně shromáždit. Začínajícím jezdcům dává trenér pokyny, odkud kam mají jet. Nejsnadněji se koni jde podél stěny jízdárny, protože stěna mu poskytuje optickou oporu, při tom je potřeba pečlivě vyjíždět rohy. Projít podélně středem jízdárny už je těžší a je na jezdci, aby koně pobízel stejnoměrně holeněmi a otěžemi tak, aby kůň nekličkoval a šel rovně vpřed.
V různých bodech jízdárny můžeme také projíždět kruhy. Kruhy mohou mít různou velikost s průměrem od 6 do 20 metrů. Na kruhu se koně snažíme udržet v pravidelném tempu a také ho donutit ke správnému podélnému ohnutí těla. Dalším prvkem jsou vlnovky – mohou mít různý počet oblouků, ale tyto oblouky musí být stejně velké a kůň musí jít v každém oblouku několik kroků po obvodu jízdárny.

Příklady jízdárenských figur:
- od stěny ke stěně
- diagonálou změnit směr
- obloukem změnit směr (průměr oblouku 8 až 10 m)
- v B nebo E velký kruh (průměr 20 m)
- v A a C velký kruh, v X kruhy změnit (uprostřed jízdárny změnit směr)
- v E malý kruh (průměr 6 m)
- v H vlnovkou změnit směr
- z A nebo C vlnovka o pěti obloucích

Jízdárenské cviky mají za účel naučit jezdce vést a spolehlivě ovládat koně. Současně se ovšem projevuje vliv všech prováděných cviků i na koni. Pěstuje se jeho obratnost, ohebnost, pozornost a poslušnost.
Pokud na jízdárně pracuje více jezdců najednou, je třeba brát ohledy na druhé. Na jízdárně se jezdí na levou ruku. Obvod (stěna) jízdárny tvoří jakousi hlavní cestu. Pokud se zde pohybujeme s koněm v pomalém tempu, překážíme všem ostatním jezdcům. Pokud tedy chceme koně po tréninku vykrokovat (vydýchat, odpočinout), necháme obvod volný a pohybujeme se uprostřed jízdárny. Nikdy nenajíždíme příliš blízko na koně před sebou, udržujeme rozestup na délku jednoho koně.

Pobídky a pomůcky

Pobídky a pomůcky slouží jezdci k dorozumívání se s koněm. Jejich účinnost je závislá na zkušenosti, taktu a technické zručnosti jezdce a na niterné soustředěnosti a tělesné vyzrálosti koně. Pod pojmem pobídka rozumíme vliv jezdcova sedu, váhy, holeně, ruky (otěží) a hlasu, pod pojmem pomůcka zase mechanické prostředky, jako jsou bičík, ostruhy atd.
Pomocí svých holení ovládá jezdec zejména záď koně, pohyb vpřed a různé obraty. Na jízdárně pobízí vnitřní holeň koně ke zrychlení pohybu nebo ke zvětšení projížděného obratu. Vnější holeň hlídá záď koně, aby například při projíždění kruhu nevybočovala z kruhu ven. Když kůň hned nereaguje na pobídky holení, může jezdec současně použít dlouhý drezurní bičík a lehce klepnout koně na rameno nebo za holeň.
Jezdec udržuje kontakt s hubou koně pomocí otěží, které jsou připevněny do kroužků udidla. Tento kontakt by měl být stálý, měkký a pružný, a proto musí mít jezdec uvolněné lokty, zápěstí i prsty. Chceme-li, aby kůň zpomalil nebo zastavil, použijeme takzvaně zadržující pobídku otěží (ruce nedovolí pohyb vpřed). Kůň má velmi citlivou hubu, proto nikdy nesmíme za otěže tahat a škubat.
Působením své hmotnosti může jezdec podpořit pobídky holeněmi a otěžemi. Zatíží-li jezdec více pravou část sedla, přičemž našlápne více do pravého třmenu, naznačuje tak koni úmysl odbočit doprava. Hmotnost těla tak přispívá k dokonalému ovládání koně.
Koně zvykáme i na pobídky hlasem, ale postupem výcviku se používají stále méně a jejich funkci přebírají ostatní pobídky. Povely pro zpomalení a zastavení dáváme táhlé hlubokým hlasem. Povely pro zrychlení chodu musí naopak znít důrazně a krátce. Důležité je, abychom používali určité povely stále ve stejné hlasové tónině.
Pokud jezdec používá pobídky a pomůcky nevhodně, může zkazit i dříve dobře vycvičeného a přiježděného koně a místo ochotného sportovce z něj vychovat nespolehlivého lajdáka. Takový kůň přestane jezdce respektovat a bude si s ním dělat, co uzná za vhodné.

Jízda v terénu

Jakmile jezdec zvládne koně na jízdárně, umí ho vést, otáčet a zastavit, může si troufnout vyjet poprvé do terénu. Ježdění v terénu je důležitou součástí základního výcviku jezdce. Je velmi vhodné k učení, protože příroda poskytuje výběr rozličných možností a požadavků. Tím se posílí jak šikovnost a pružnost jezdce, tak i důvěra a uvolněnost koně. Reakce koně v přírodě, ježdění různými druhy terénu a na rozličném povrchu, stejně jako překonávání různých přírodních překážek se musí jezdec postupně naučit.
Předpokladem pro jízdu v terénu je zvládnutí jistého sedu, jak drezurního, tak lehkého. Sed musí být natolik pevný, aby jezdec zůstal v sedle i v nepředvídaných situacích. Zvlášť důležitá je rovnováha jezdce, protože se musí neustále přizpůsobovat změně těžiště.
Teprve tehdy, když jezdec zvládne svého koně v terénu, může říct, že jej zcela ovládá. Pak je to skvělá odměna za snahu při učení jízdě na koni.

Martina Policarová
Zdroj: Hermsen, Josée: Encyklopedie koní (Rebo productions Dobřejovice, 2002); Kol. autorů: Učebnice jezdectví a vozatajství 1. díl. (Saga Praha, 1998); Roštínský, Jaromír: Jezdecký slabikář (Agentura CnS Zlín, 1995)