Obsah Kontakty 8/2025

Četba na pokračování: David Walliams: Kluk v sukních

(8. díl)

16. kapitola - Šaty nešaty
Denis směl z domu až o víkendu. Táta zamkl počítač do skříně a Denis nesměl ani koukat na televizi, takže prošvihnul několik dílů Trishy. Konečně v sobotu ráno táta ustoupil a Denis mohl pro ten den z domu. Chtěl jít k Darvéšovi a popřát mu hodně štěstí do finále. Cestou se stavil u Rádže pro něco k jídlu. Měl jen třináct pencí, protože mu táta až do odvolání zarazil kapesné. Rádž ho přivítal stejně vřele jako vždycky.
„Á, můj oblíbený zákazník!“ zvolal.
„Ahoj, Rádži,“ odpověděl tiše Denis. „Máte něco za třináct pencí?“
„Ehm, počkat. Půlku tyčinky Chomp?“
Denis se usmál. To bylo za celý týden poprvé.
„Jsem rád, že se usmíváš, Denisi. Lisa mi řekla, co se stalo ve škole. Moc mě to mrzí.“
„Díky, Rádži.“
„Ale musím říct, že jsi mě vážně převezl. Moc ti to slušelo, Denise! Ha ha! Ale to mě podrž, vyhodit někoho proto, že si oblékl šaty. To je absurdní! Neudělal jsi nic špatného, Denisi. A nesmíš si nechat namluvit, že ano.“
„Díky, Rádži.“
„Prosím, vezmi si zadarmo nějakou sladkost…“
„Jé, díky.“ Denisovi zazářily oči.
„… do hodnoty dvaadvacet pencí.“
Dívat se na Darvéše, jak si balí fotbalovou výbavu, bylo pro Denise těžší, než čekal. To, že nesmí hrát, bylo na celém vyloučení nejhorší.
„Strašně mě mrzí, že dneska nebudeš v týmu, Denisi,“ prohlásil Darvéš a očichal ponožky, aby se přesvědčil, že jsou čisté. „Jsi náš nejlepší střelec.“
„To zvládnete,“ ujistil ho Denis.
„Bez tebe nemáme šanci, a ty to víš. Ten Hawtrey je ale hajzl, že tě vyloučil.“
„No, stalo se, ne? S tím už nemůžu nic dělat.“
„Něco s tím přece musí jít dělat. To je tak hrozně nefér. Jenom ses převlíkl. Mně to fakt nevadí. Jseš pořád Denis, můj kámoš, šaty nešaty.“
Denise to upřímně dojalo a měl chuť Darvéše obejmout, jenže mezi dvanáctiletými kluky se objímání nenosí.
„Ty vysoké podpatky musely být nepohodlné, co?“ vzpomněl si Darvéš.
„Příšerně!“ zasmál se Denis.
„Tady máte svačinku před zápasem,“ prohlásila Darvéšova maminka, která vstoupila s tácem plným jídla.
„Cos to všechno přinesla, mami?“ zakvílel Darvéš.
„Udělala jsem vám trochu masaly, je tam rýže, dál čapati, samosy a navrch zmrzlina…“
„To všechno teď nemůžu sníst, mami! Vždyť bych se pozvracel! Za hodinu se hraje!“ „Potřebuješ sílu, chlapče! Že je to tak, Denisi?“
„No, jo…,“ zaváhal Denis. „Asi jo.“
„Tak mu to řekni, Denisi, mě on neposlouchá. Víš, strašně mě mrzí, že dneska nebudeš hrát.“
„Díky, byl to děsný týden,“ odpověděl Denis.
„Chudáčku, to je taková nespravedlnost! Vyhodit někoho jen proto, že nemá školní uniformu. Darvéš mi vlastně neřekl, co jsi to měl na sobě?“
„Ehm, to je přece jedno, mami…,“ zarazil ji Darvéš a pokusil se ji vystrkat z pokoje.
„Ne, to je dobrý,“ zarazil ho Denis. „Mně nevadí, když to bude vědět.“
„Co vědět?“ nechápala Darvéšova maminka.
„No,“ začal Denis, na chvíli se zarazil a pak vážně pokračoval: „Šel jsem do školy v oranžových dívčích šatech s flitry.“
Chvilku bylo ticho.
„Ale Denisi,“ řekla, „to je přece strašné!“
Denis zbledl.
„Totiž, oranžová vůbec není tvoje barva,“ pokračovala. „Ty máš světlé vlasy, takže by ti nejspíš mnohem víc slušela nějaká pastelová, třeba světlemodrá nebo růžová.“
„Ehm… díky,“ řekl Denis.
„Nemáš zač, s módou ti ráda kdykoli poradím. No tak, Darvéši, najez se. Já půjdu nastartovat auto,“ řekla a vyšla z pokoje.
„Tvoje máma je bezva,“ prohlásil Denis. „Mám ji moc rád.“
„Já taky, ale je cvok,“ zasmál se Darvéš. „Tak co, pojedeš se s náma aspoň koukat? Budou tam úplně všichni.“
„Já nevím…“
„Jo, asi to pro tebe bude trochu divné, ale pojeď s náma. Bez tebe by to nebylo ono. Potřebujeme tě tam, Denisi, i kdybys nám měl jenom fandit. Prosím.“
„Já nevím, jestli bych…,“ váhal Denis.
„Prosím.“

17. kapitola – Maudlin Street
Při úvodním hvizdu rozhodčího se Denisovi udělalo špatně. Žáci, rodiče a učitelé rozčileně postávali kolem hřiště. Darvéšova maminka vypadala, že samým vzrušením praskne. Prodrala se až dopředu.
„Tak jedem, kluci! Jedem!“ hulákala s radostným očekáváním.
Pan Hawtrey byl hned vedle ní. Seděl na takové divné věci, která byla něco mezi vycházkovou holí a židličkou. Ředitel byl v celém hledišti jediný, kdo seděl, a tak působil hrozně důležitě, i když ta věc musela být příšerně nepohodlná. Denis si stáhl kapuci bundy do obličeje, aby si ho pan Hawtrey nevšiml. Už do školy ani nechodil, ale z ředitele měl pořád ještě hrůzu. Denise překvapilo, když uviděl mezi diváky i Lisu; stála s Macem.
„Co tady děláš?“ zeptal se. „To jsem nevěděl, že máš ráda fotbal.“
„No, je to finále, ne?“ odpověděla Lisa jakoby nic. „Přišla jsem fandit jako všichni.“
„Je mi kapku trapně, Denisi,“ ozval se váhavě Mac. „Jak jsem tě zval na rande a tak.“
„To neva, Macu,“ mávl Denis rukou. „Svým způsobem mi to lichotilo.“
„Jako holce ti to moc slušelo,“ podotkl Mac. Lisa se rozesmála.
„Víc než Lise?“ zavtipkoval Denis.
„Hele, bacha, bacha!“ ohradila se Lisa s úsměvem. Koutkem oka Denis zahlédl slečnu Windsorovou, jak míří do hlediště.
„Už ses omluvil slečně Windsorové, Denisi?“ zeptala se Lisa tónem naznačujícím, že odpověď zná předem.
„Ehm, ještě ne, Liso, ale udělám to,“ kroutil se Denis.
„Denisi!“ pokárala ho zostra.
„Já to fakt udělám.“
„Hodně ji to vzalo,“ podotkl Mac a přitom se mu nějak povedlo nacpat si do pusy celou karamelovou tyčinku. „Včera jsem ji viděl u Rádže v obchodě. Rozbrečela se, když viděla láhev Oranginy.“
„No jo, dobře, já to udělám. Ale teď to nejde. Hawtrey sedí hned tady vedle,“ ukázal Denis, schoval se za Macovo mohutné tělo a zadíval se na hřiště. Jejich soupeřem byla škola z Maudlin Street. Poslední tři roky za sebou zdvihali trofej nad hlavu oni. Byla to vyhlášená násilnická škola a jejich tým hrál podle toho, tvrdě fauloval, vrážel soupeřům lokty do žaludku, jednou dokonce někdo od nich šťouchl rozhodčího do oka. Denisova škola, nebo spíš bývalá škola, nikdy nevyhrála, a většina lidí od nich nečekala víc než statečný, ale marný boj. Zvlášť teď, když jejich nejlepšího hráče vyloučili…
Maudlin Street se do toho taky hned od začátku naplno vložila a skórovala během prvních pěti minut. Jeden z jejich týmu dostal žlutou kartu za to, že zkroutil obránci ruku. Pak dali další gól. A další. Darvéš doběhl ke Garethovi.
„Takhle nemáme šanci. Potřebujem Denise!“
„Toho vyhodili, Darvéši. Jedem, tohle dokážem vyhrát i bez něj.“
„To teda nedokážem a ty to víš.“
Gareth se rozběhl za míčem. Maudlin Street si připsala další gól. 4:0. Začínal to být masakr. Chvilku se nehrálo, když slečna Windsorová a Darvéšova maminka odnášely na nosítkách jednoho člena školního týmu. Střední útočník Maudlin Street mu „náhodou“ dupnul na nohu. Darvéš křikl na Garetha:
„Prosím, Garethe. Udělej něco!“
Gareth si povzdechl a rozběhl se k panu Hawtreymu.
„Co chceš, kluku? To je katastrofa! Děláte škole ostudu!“ vrčel ředitel.
„Je mi líto, pane. Ale vy jste vyloučil našeho nejlepšího hráče. Bez Denise nemáme šanci.“
„Ten kluk hrát nebude.“
Gareth protáhl obličej: „Ale pane, my ho potřebujeme.“
„Ta ostuda v sukních! Za naši školu hrát nebude.“
„Prosím, pane…“
„Hrajte už,“ mávl pan Hawtrey pohrdlivě rukou.
Gareth vyběhl zpátky na trávník. Vzápětí se svíjel bolestí na mokré trávě poté, co mu jeden z útočníků Maudlin Street kopl míč zblízka rovnou do slabin. Útočník se pak znova dostal k míči a skóroval. 5:0.
„Vážně byste měl nechat toho chlapce hrát, pane řediteli,“ přimlouvala se naléhavě Darvéšova maminka.
„Byl bych vám vděčný, kdybyste se starala o svoje, madam,“ utrhl se na ni pan Hawtrey.
„Pojď, Macu,“ prohlásila Lisa velitelsky. „Potřebuju pomoct.“
„Kam jdete?“ zeptal se Denis.
„Uvidíš,“ mrkla na něj Lisa. Vyrazila přes hřiště pryč s Macem v závěsu.
Fanoušci Maudlin Street znova zavyli nadšením. Další gól. 6:0. Denis zavřel oči. Už se na to nedokázal dívat.

18. kapitola – Tisíc úsměvů
„Kde sakra jsou?“ zařval pan Hawtrey do prázdna. Už měl začít druhý poločas a družstvo Maudlin Street poskakovalo po trávníku, jako by se nemohlo dočkat, až tu drtivou porážku dokončí. Školní tým nebylo nikde vidět. Utekli snad? Pak najednou ze šatny vyšla Lisa a přidržela dveře otevřené. Nejdřív vyběhl Gareth v plesové róbě ze zlatého lamé… Za ním Darvéš v žlutých puntíkovaných letních šatech… Hned za nimi obránci ve stejných červených koktejlkách… Následoval i zbytek týmu v různých kombinacích z Lisiny skříně… A nakonec ze šatny vyběhl Denis – v růžových šatech pro družičku. Dav zajásal. Denis se podíval na Lisu a usmál se.
„A do nich!“ zavolala.
Jak vybíhali na hřiště, pan Hawtrey zahulákal na Garetha: „Co má tohle sakra znamenat, kluku?“
„Vyhodil jste Denise za to, že měl na sobě šaty. Ale všechny nás vyhodit nemůžete, pane!“ křikl Gareth triumfálně.
Všichni členové týmu se vzdorně seřadili za svého kapitána a začali pózovat jako tanečníci v Madonnině klipu. Dav šílel.
„To je skandál!“ hulákal pan Hawtrey. Otočil se a zuřivě rázoval pryč, rozháněl se přitom svou sedací holí.
Gareth se usmál na Denise. „Tak pojďte, kluci. Jdem je rozsekat!“ řekl.
Užaslý rozhodčí odpískal začátek dřív, než mu píšťalka vypadla z úst. Během pár vteřin dal Denis gól. Tým z Maudlin Street byl v šoku. Denis a jeho spoluhráči pořád ještě prohrávali 1:6, ale byli zpátky ve hře.
„Hurááá!“ hulákal Darvéš, přidržel si sukni a prokličkoval mezi obránci.
Denis se smíchem skóroval znova. Měl nakročeno k hattricku a byl stokrát šťastnější než kdy dřív. Dělal najednou dvě věci, které měl nejradši: hrál fotbal a měl na sobě šaty. Pak skóroval Darvéš, kvůli tomu musel sjet skluzem po trávníku, jak se snažil propašovat míč kolem brankáře Maudlin Street, a na šatech mu zůstala veliká zelená skvrna.
„Můj syn! Můj syn v těch žlutých šatech dal gól!“ křičela Darvéšova maminka.
Dařilo se jim, na co sáhli. Denis poslal Garethovi fantastickou křížnou přihrávku, takže mu už stačilo jen doťuknout ji do branky. 6:4. Gareth byl Gareth, a tak svůj úspěch oslavoval, jako by se jeho gól měl stát gólem roku. Oběhl tři oslavná kola kolem hřiště s vysoko vykasanou plesovou róbou. Dav se smál a jásal. Pak následoval další gól. A ještě jeden. 6:6. Do konce zápasu zbývalo už jen pár minut. Ještě jeden a měli by to doma.
„Jeď, Denisi!“ křičela Lisa. „To dáš!“
Denis se po ní ohlédl a usmál se. To by fakt bylo hustý, kdybych teď dal gól, pomyslel si, zvlášť před Lisou… svou budoucí ženou. Ale v té chvíli padl v bolestech k zemi. Dav vyjekl. Jeden z útočníků Maudlin Street ho fauloval. Kopl ho do holeně, i když vůbec neměl míč. Rozhodčí nic neviděl.
„On to hraje, pane rozhodčí,“ protestoval ten hráč z Maudlin Street. Dav bučel. Denis měl co dělat, aby se nerozbrečel. Otevřel oči, ale všechno viděl rozmazaně. Ležel s tváří přitisknutou do trávy, pak se podíval do davu. Závojem slzí zahlédl červeně kostkované sako, které vypadalo povědomě… A pak se to kostkované sako změnilo v muže… A ten muž se rozkřikl hlubokým hlasem, který byl ještě povědomější.
„Hej! Co to má bejt!“
Táta. Denis tomu nemohl uvěřit. Táta se ještě nikdy nepřišel podívat, jak Denis hraje za školu, a on tu teď leží na trávě s očima plnýma slz a na sobě má šaty. To bude průšvih… Ale táta se na Denise podíval a usmál se.
„Hej! Sudí!“ rozkřikl se. „Ten kluk kopnul mýho syna!“
Denis se zvedl, holeň ho pořád ještě palčivě bolela, ale uvnitř se mu začínalo šířit příjemné teplo. Postavil se na obě nohy. Pak se na tátu usmál.
„Dobrý?“ zeptal se Darvéš.
„Jo,“ kývl Denis.
„Jeď, Denisi!“ křikl táta, který se už začal rozpalovat. „Ty to dáš!“
„V poločase jsem mu volal,“ vysvětlil Darvéš. „Říkal jsi, že tvůj táta tě nikdy neviděl hrát zápas, tak mě napadlo, že tohle by prošvihnout neměl.“
„Dík, kámo,“ řekl Denis. Kdykoli si myslel, že Darvéš ho už nemůže překvapit, že už nemůže být lepší kamarád, on to stejně nějak dokázal.
Gareth sebral míč jednomu z hráčů Maudlin Street. Darvéš vyběhl kolem postranní čáry a Gareth mu nahrál. Hráči Maudlin Street se vrhli k němu a on přihrál zpátky Garethovi. Gareth na okamžik zpanikařil, ale pak nahrál Denisovi, který se propletl obranou a napálil míč brankáři přes hlavu do sítě. Gólman neměl šanci. 6:7! Ozval se závěrečný hvizd. Byl konec.
„Jjjjjjjjjjjjjjoooooooooooooo!“ zařval dav.
„jjjjsssseeeešššš ddddoooobbbbrrrreeeejjjj!“ křikl Denisův táta.
Denis se po něm podíval a usmál se. Chvilku měl pocit, že v davu vidí i Johnovu tvář, ale nebyl si tím jistý, protože v tom rozčilení mu všechno splývalo. Gareth byl první, kdo Denise objal. Potom Darvéš. Během pár vteřin se už všichni nadšeně objímali a slavili vítězství. Škola se nikdy ještě nedostala ani do semifinále – a teď vyhráli pohár! Táta se už neudržel a vyběhl na hřiště. Popadl Denise a posadil si ho na ramena. „To je můj syn! To je můj kluk!“ vykřikoval bez sebe pýchou.
Dav znovu bouřlivě zajásal. Denis se usmíval na všechny strany. Podíval se dolů na Darvéše, Garetha a ostatní spoluhráče, všechny v šatech. Má to jenom jeden háček, pomyslel si Denis. Už si nepřipadám tak výjimečný. Ale tuhle myšlenku si nechal pro sebe.
(pokračování příště)