Obsah Kontakty 8/2025

Seriál o koních: VIII. Základy jízdy na koni

Koně jsou velice aktivní zvířata, která potřebují pravidelné cvičení a trénink. Každodenní pohyb pomáhá udržovat svaly a kosti silné, pružné a zároveň podporuje celkovou fyzickou kondici. Minimálně by měl zahrnovat volný pohyb v ohradě, vyběhání na pastvě a samotnou jízdu. Cvičení a trénink by měly být přizpůsobeny stáří, plemeni a kondici koně.
Dokud žil kůň volně v přírodě, musel si sám obstarávat potravu. Aby našel nové pastviny, musel překonávat velké vzdálenosti. Proto je to zvíře, které se dobře cítí ve velkém volném prostoru. Dlouhé přebývání ve stáji je pro koně nepřirozené, a proto mu musíme dopřát každý den dostatek pohybu, světla, vzduchu a kontaktu s jeho stádovými druhy. Toho se dá docílit jednak pobytem koně ve výběhu a pak zejména prací „pod sedlem“. A my si povíme, jak na to.
Jezdit na koni se nikdo nenaučí čtením odborných knih a sledováním instruktážních videí na internetu, i když připouštím, že i teorie je důležitá. Za prvé k tomu potřebujeme zkušeného instruktora, trenéra, a za druhé zkušeného, dobře přiježděného koně, abychom mohli vyvinout správný jezdecký cit. Není možné naučit jezdit začínajícího jezdce na nezkušeném koni. To všechno nabízejí jezdecké oddíly a profesionální jezdecké školy.

Vlastnosti jezdce
Vytvoření dobrého vztahu mezi koněm a jezdcem vyžaduje určité charakterové vlastnosti jezdce, které jsou v průběhu výcviku usměrňovány a rozvíjeny cvičitelem. Vedle lásky ke zvířatům a schopnosti vcítit se je zde nutná i trpělivost, sebeovládání, spravedlnost a sebekázeň. Jezdec nese odpovědnost za svého partnera koně. Musí být ochoten neustále se zdokonalovat a hledat chyby především u sebe, nikoliv u koně.
Ideální pro jezdecký sport je středně vysoká, štíhlá postava, není to však podmínkou. Pro jezdectví není ani nutná velká fyzická síla svalů, ale jejich vzájemná souhra s pohybem těla. Velice nápomocný je zde smysl pro pohyb a rytmus. Při ježdění rozvíjíme šikovnost, ovládání svého těla a schopnost soustředit se.

Vlastnosti cvičitele
Učitel jízdy – cvičitel, trenér, instruktor – má v jezdeckém sportu velmi odpovědný úkol. Cvičitel musí být schopen korigovat chyby svých žáků na základě svých odborných znalostí a své schopnosti vcítit se do jejich situace. Kromě teoretických znalostí by měl být spravedlivý, umět se ovládat, mít radost z práce a dobrý vztah ke koním. Dále by měl mít schopnost zajistit jezdcovu bezpečnost při zvyšování nároků, měl by umět předvídat a dokázat individuálně vybrat koně pro každého jezdce (s ohledem na možnosti jezdecké školy či oddílu). Pro začátečníky je nejlepší, když mají svého stálého cvičitele.

Místo výcviku
Nejlépe je začít s výcvikem v kryté jízdárně, hale. Zde je pro začátečníky poměrně bezpečno, protože je tu minimální množství vnějších rušivých vlivů, které by mohly koně rozptylovat. Později může výcvik probíhat i na venkovní dobře ohraničené otevřené jízdárně. Obvykle je to drezurní obdélník o velikosti 20x40 metrů. Po zvládnutí základů ježdění je vhodné mít možnost vyjet do terénu mimo areál jízdárny, protože ježdění v přírodě je důležitou součástí základního výcviku. Nezkušení jezdci by do terénu nikdy neměli jezdit sami. Každá vyjížďka do terénu by měla sloužit jak k tréninku, tak k odpočinku koně i jezdce. Na prvním místě je však bezpečnost všech zúčastněných.

Sedlání a uzdění
Obvyklý postup je ten, že koně nejdřív sedláme a pak uzdíme, obzvlášť v případě, je-li kůň ve stáji uvázaný. Dříve než koně začneme sedlat, dobře jej vyčistíme od prachu a nečistot.
Koně sedláme vždy z levé strany. Před sedláním musí být třmeny vytažené na třmenových řemenech nahoru a podbřišník, připevněný k sedlu vpravo, položený přes sedlo. Sedlo položíme na hřbet koně dopředu na kohoutek a popotáhneme ho o kousek níž na správné místo, čímž uhladíme chlupy pod sedlem. Dečka pod sedlem nesmí vytvářet žádné záhyby. Opatrně spustíme podbřišník, chytneme ho pod koněm a zapneme. Podbřišník nedotahujeme nikdy příliš těsně najednou. Nejprve koně chvíli povodíme „na ruce“, teprve potom ho před nasednutím dotáhneme pevněji.
Když jsme koně osedlali, nasadíme mu uzdečku. Opět k němu přistoupíme z levé strany. Odepneme mu ohlávku a opatrně přehodíme otěže přes hlavu na krk. Pravou rukou, v níž držíme uzdečku za lícnice asi v jejich polovině, obejmeme hlavu koně zespodu a levou rukou mu nabídneme udidlo. Většina koní otevírá hubu automaticky, jakmile ucítí tlak udidla na zubech. Pravou ruku posuneme nahoru, opatrně přetáhneme nátylník přes uši a upravíme kštici a hřívu. Nakonec zapneme podbradní a podhrdelní řemen.

Vodění koně
Při vyvádění nasedlaného koně ze stáje musí být třmeny vytaženy na spodních řemenech nahoru. Třmenové řemeny zastrčíme do třmenů, čímž zabráníme jejich sklouznutí. Kůň se totiž může volně visících třmenů polekat, můžou ho uhodit do lokte, nebo se jimi může někde zachytit, např. o kliku dveří. Koně vodíme zásadně z levé strany. Otěže sundáme z krku, pravou rukou je uchopíme asi 15 cm pod tlamou tak, že je sevřené v dlani oddělíme ukazováčkem, levá ruka drží konec otěží.

Nasedání a sesedání
Na koně nasedáme z levé strany. Postavíme se čelem k boku koně, do levé ruky uchopíme otěže a opřeme ji o kohoutek, eventuálně se chytíme hřívy. Pravou rukou si přidržíme třmen a zasuneme do něj levou nohu. Pravou rukou uchopíme zadní rozsochu sedla, pravou nohou několikrát zapérujeme, odrazíme se a přehodíme ji přes záď koně. Do sedla dosedneme měkce a opatrně. Při odrazu ze země dáváme pozor, aby špička levé nohy ve třmenu nebodla koně do břicha. Vezmeme otěže do obou rukou a zasuneme pravou nohu do třmenu. Nikdy koně nenecháme vykročit vpřed dřív, dokud ho k tomu nepobídneme.
Na koně můžeme rovněž nasednout s pomocí druhé osoby, která nás zvedne za levou nohu ohnutou v koleně a „hodí“ nás do sedla. Na koně se dá také nasednout ze speciálních schodů nebo z nějaké stoličky, u kterých učíme koně stát. Má to výhodu v tom, že se sedlo nedeformuje častým nasedáním z levé strany a netrpí levá noha koně.
Při sesedání nejprve vyndáme obě nohy ze třmenů, levou rukou držíme otěže mírně napnuté, aby kůň stál klidně. Trochu se předkloníme, pravou nohu švihem přehodíme nad zádí koně a pomalu a opatrně sklouzneme dolů. Nikdy nenecháváme při sesedání jednu nohu ve třmenu, neboť kůň se může nečekaně polekat a uskočit, a my bychom tak mohli zůstat nebezpečně viset nohou ve třmenu. Nakonec vysuneme třmeny nahoru a otěže přehodíme koni přes hlavu, abychom ho mohli odvést do stáje a odsedlat.
Martina Policarová
Zdroj: Kolektiv autorů: Učebnice jezdectví a vozatajství 1. díl. (Saga, Praha, 1998); Modlińská, Dorota: Koně a hříbata, ilustrovaná příručka o chovu koní a jezdectví (Slovart, Praha, 1994); Hermsen, Josée: Encyklopedie koní (Rebo productions, Dobřejovice, 2002)