Obsah Kontakty 6/2025

Četba na pokračování - David Walliams: Kluk v sukních (6. díl)

12. kapitola – Jiný svět
„Pořád mám strach z těch bot,“ řekl Denis.
„Jsou dobré. Dokonce se ani nepozná, že jsou extra široké.“
Bylo pondělí ráno a Lisa a Denis stáli u školních vrat. Denis byl zase oblečený jako Denise, v oranžových šatech, které se mu tak moc líbily. Možná to bylo těmi flitry, možná jeho nervy, ale byl celý zpocený.
„Já to nedokážu…,“ prohlásil.
„To bude dobrý,“ ujistila ho Lisa polohlasně, protože kolem nich procházeli do školy žáci a učitelé. „Nebudeš muset moc mluvit. Tady nikdo neumí francouzsky. Pomalu ani anglicky ne.“
Denis byl tak napjatý, že se Lisinu vtipu ani nezasmál.
„Splést Rádže a Maca je jedna věc, ale celou školu? Někdo mě určitě pozná…“
„Nepozná. Vypadáš úplně jinak. Ani za milion let nikoho nenapadne, že jsi Denis.“
„Tiše!“
„Promiň. Koukni, věř mi, nikdo nebude mít tušení, kdo jsi. Ale jestli chceš, můžeme se vrátit domů…“
Denis o tom chvilku uvažoval. „Ne. To by byla nuda.“
Lisa se jen usmála. Denis jí úsměv oplatil a vykročil na hřiště. Lisa musela přidat do kroku.
„Klídek,“ zarazila ho. „Jsi francouzská studentka, ne supermodelka.“
„Promiň – chci říct, desolée.“
Několik dětí se zastavilo a zíralo na ně. Kluci vždycky na Lisu zírali, protože byla neuvěřitelně nádherná. A holky si prohlížely, co má na sobě, dokonce i ty žárlivé, které si hledaly důvod, proč ji nemít rády. Jenže teď s ní šla nová holka, která dokonce ani neměla školní uniformu, a to byl o důvod víc, proč se podívat. Denis cítil na sobě všechny ty pohledy a strašně se mu to líbilo. Zahlédl Darvéše, jak na něj čeká před třídou jako vždycky. Občas si šli před zvoněním ještě na chvilku zakopat. Darvéš si Denise chvilku prohlížel a pak se podíval jinam. Týjo, pomyslel si Denis, dokonce ani můj nejlepší kamarád mě nepoznal. Lisina třída byla v nejvyšším patře hlavní školní budovy. I když John byl ve stejném ročníku jako Lisa, nechodil do stejné třídy. A děti o dva roky starší než Denis ho neznaly, stejně jako on neznal je, a tak se Denis s většinou lidí z Lisiny třídy nikdy nesetkal. Ve škole skoro s tisícovkou žáků bylo hodně snadné připadat si anonymní. Samozřejmě pokud člověk nebyl tak nevýslovně nádherný jako Lisa, nebo si nenacpal při chemii pindíka do zkumavky jako Rory Malone.
Když došli do třídy, už bylo po zvonění. Lisina třídní učitelka, slečna Breslawová, právě dělala prezenci. Slečna Breslawová učila tělocvik a byla poměrně oblíbená, třebaže jí dost smrdělo z pusy. Po škole se povídalo, že tím dechem jednou rozbila okno ve sborovně, ale tomu věřili jen úplní nováčci.
„Steve Connor.“
„Tady.“
„Mac Cribbins.“
„Zde.“
„Louise Daleová.“
„Jo.“
„Lorna Douglasová.“
„Tady.“
„A Lisa Jamesová – jdeš pozdě.“
„Promiňte.“
„A kdo je to s tebou?“
„To je Denise, francouzská studentka, co je u mě na výměně, slečno.“
„O tom mi nikdo nic neřekl,“ namítla slečna Breslawová.
„Vážně ne? To mě mrzí. Ale hlásila jsem to Hawtreymu.“
„Panu Hawtreymu, Liso,“ pokárala ji slečna Breslawová.
„Pardon. Panu Hawtreymu, jako řediteli myslím. Hlásila jsem mu to.“
Slečna Breslawová se zvedla ze židle a přistoupila k nové příchozí. Jak si Denise prohlížela, trochu na něj dýchla. Hmm, to fakt smrdí, pomyslel si Denis. Něco jako směs cigaret, kafe a záchoda. Zatajil dech. Cítil, jak moc se potí. Bál se, že se mu rozteče mejkap a že se na podlaze začne dělat loužička. Chvilku bylo ticho. Lisa se usmála. Slečna Breslawová se konečně usmála také.
„V tom případě je to v pořádku,“ kývla. „Denise, posaď se, prosím. Vítej u nás ve škole.“
„Merci beaucoup,“ řekl Denis. Sedli si s Lisou vedle sebe. Slečna Breslawová dál četla prezenci. Lisa vzala pod lavicí Denise za ruku. Zlehka ji stiskla, jako by chtěla říct Neboj. Denis jí ruku sevřel a stisk jí oplatil, prostě proto, že to bylo příjemné. Když šli chodbou na dějepis, s funěním je dohonil Mac. „Ahoj, holky!“
„Jé, ahoj, Macu,“ řekla Lisa. „Jak jde dieta?“
„Pomalu,“ odpověděl Mac a vybalil tyčinku Twix. „Bonjour, Denise,“ dodal pak nervózně.
„Bonjour, Macu,“ odpověděl Denis.
„Ehm, jen mě napadlo, ty asi nebudeš chtít, ale jestli po škole nemáš nic s Lisou, tak jsem si říkal, jestli bys se mnou nechtěla jít na zmrzlinu nebo tak.“
Denis se v panice ohlédl po Lise. Ta se do toho vložila.
„Víš, Macu, my máme s Denise už na odpoledne nějaké plány. Ale určitě by s tebou moc ráda šla. Možná až tady bude příště, jo?“
Mac vypadal zklamaně, ale ne zas moc. Na Denise udělalo velký dojem, jak taktně ho Lisa místo něj odmítla.
„No, třeba se ještě uvidíme,“ řekl Mac. Rozpačitě se usmál a předešel je. Žvýkal Twix a cestou přitom vybaloval ořechovou oplatku.
Lisa počkala, až byl z doslechu, a pak řekla: „Tomu se fakt líbíš.“
„To snad ne!“ zděsil se Denis.
„Neboj, to je dobrý,“ zasmála se Lisa. „Vlastně je to skvělý. To je vidět, jak přesvědčivá jsi holka.“
„Mně to nepřipadá legrační.“
„Ale je,“ mávla rukou a znova se zasmála.
První hodina toho dne, zeměpis, prošla bez zvláštních příhod. Jen se Denis nedomníval, že jeho čerstvě nabyté znalosti o mrtvých říčních ramenech mu někdy v dospělosti k něčemu budou. Leda by chtěl učit zeměpis. Druhá hodina – fyzika – mu prošla taky. Magnety a železné piliny. Fascinující! Denis tomu nerozuměl ani jako kluk, natož jako holka. Rychle zjišťoval, že: ve třídě je nejlepší mlčet, když má člověk na sobě šaty, musí dávat nohy křížem, a co bylo nejdůležitější – je potřeba vyhýbat se pohledům kluků, protože je možné, že člověk je přitažlivější, než si myslel. Zvonek zazvonil v nejvyšší čas. Přestávka.
„Potřebuju na záchod,“ sykl Denis naléhavě.
„Já taky,“ kývla Lisa. „Půjdeme spolu.“
Lisa vzala Denise za ruku a vešli na dívčí záchody. A do jiného světa… Kluci brali „kluky“ jako čistě funkční místo. Člověk vyřídil, co potřeboval, možná napsal na dveře záchoda něco sprostého o řediteli, a pak šel pryč. Na „holkách“ to vypadalo jako na mejdanu. Bylo tam narváno. Desítky holek se strkaly před zrcadly, další si povídaly s kamarádkami z kabinky do kabinky. Lisa a Denis se postavili do fronty před jedním záchodem. Denis nebyl zvyklý čekat ve frontě, ale uvědomil si, že se mu to ohromně líbí. Poslouchat, jak spolu holky klábosí a kmitají kolem sebe, to byla pro něj úplná novinka. Připadalo mu, že když u toho nejsou kluci, holky se chovají docela jinak. Povídaly si, smály se a všechno si svěřovaly. Ten smích, třpyt, mejkap – to byl dokonalý svět! Lisa si opravila rtěnku. Chtěla už sbalit kosmetickou taštičku, když se zarazila.
„Mám tě taky upravit?“ zeptala se.
„Ano, buď tak hodná,“ odpověděl Denis svým nejlepším francouzským přízvukem. „Ukaž,“ sáhla Lisa do taštičky. „Nezkusíme jinou barvu rtěnky?“
„Mám tady moc hezkou růžovou, Liso,“ cvrlikala jedna z dívek.
„Zrovna jsem si koupila tyhle nové stíny,“ prohlásila jiná.
Než stačil Denis něco říct, všechny dívky se rojily kolem něj a pomáhaly mu s konturkou, mejkapem, tvářenkou, očními linkami, řasenkou, rtěnkou… prostě se vším. Denis nebyl takhle šťastný celé roky. Všechny ty holky si s ním povídaly, takže si připadal výjimečný. Cítil se jako v ráji.

13. kapitola – Dvouhodinovka francouzštiny
„To je peklo,“ zašeptal Denis.
„Pšt,“ sykla Lisa.
„Tos mi neřekla, že máte dneska francouzštinu.“
„Zapomněla jsem.“
„Zapomněla?“ nevěřil Denis svým uším.
„Ticho. A je to dvouhodinovka francouzštiny.“
„Dvouhodinovka?“
„Bonjour, la classe,“ pozdravila slečna Windsorová hlasitě, když vstoupila. Denis se modlil, aby ho nepoznala. Mohla si ho pamatovat z té hodiny, jak byl po škole. „Bonjour, Mademoiselle Windsor,“ odpověděla třída jednohlasně.
Slečna Windsorová vždycky začínala hodinu ve francouzštině. Vyvolávalo to falešný dojem, že všichni žáci mluví plynně francouzsky. Najednou zahlédla silně nalíčenou dívku v oranžových šatech. Upřímně řečeno, slečna Windsorová ji nemohla přehlédnout, ani kdyby chtěla. Ve zšeřelé třídě působila trochu jako disko koule.
„Et qui étes-vous?“ zeptala se.
Denis seděl ztuhlý strachy a měl strašný pocit, že se už brzo pozvrací nebo počurá, nebo oboje najednou, jestli to jde. Když se slečna Windsorová nedočkala odpovědi, vzdala francouzštinu, což obvykle stejně musela udělat pár vteřin po vstupu do třídy, a pokračovala anglicky:
„Ty jsi kdo?“ opakovala.
Denis pořád ještě seděl a mlčel. Všichni se podívali na Lisu. Ta rozpačitě polkla.
„To je moje kamarádka z Německa, slečno,“ řekla.
„A neříkala jsi, že je z Francie?“ zeptal se nevinně Mac; trochu huhlal, protože měl v puse veliký bonbon.
„Jo, ano, jistě. Kamarádka z Francie. Děkuju, Macu,“ prohlásila Lisa významně. Střelila po něm vzteklým pohledem a on se ublíženě a nechápavě zamračil. Slečna Windsorová se okamžitě rozzářila. Tak moc se neusmívala od té doby, co uspěla její kampaň za to, aby ve školní jídelně prodávali bagety.
„Ah, mais soyez la bienvenue! Quel grand plaisir de vous accueillir dans notre humble salle de classe! C’est tout siplement merveilleux! J’ai tant de questions à vous poser. De quelle région de la France venez--vous? Comment sont les écoles là-bas? Quel est votre passe-temps favori? Que font vos parents dans la vie? S’il-vous-plaît, venez au tableau et décrivez votre vie en France pour que nous puissions tous en bénéficier. Ces élèves pourraient tirer grand profit d’un entretien avec une vraie Française telle que vous! Mais rendez-moi un service, ne me corrigez pas devant eux!“
Jako všichni ve třídě, a vlastně nejspíš jako většina lidí, co čtou tuhle knihu, až na ty hodně chytré nebo Francouze, neměl Denis nejmenší tušení, co to slečna Windsorová vykládá. Já to nevím taky – musel jsem si říct jednomu kamarádovi, co má zkoušky z francouzštiny, aby mi to přeložil. V podstatě šlo o to, že slečna Windsorová je nadšená, že má ve třídě opravdovou Francouzku, a klade spoustu otázek na život ve Francii. Nebo aspoň doufám, ledaže si ze mě ten můj kamarád udělal obrovskou legraci a slečna Windsorová vykládala o svých oblíbených dílech Spongeboba nebo tak něco.
„Ehm… oui,“ řekl Denis a doufal, že když odpoví jednoduše Ano, nedostane se do moc velkého průšvihu.
Bohužel, slečna Windsorová začala být ještě nadšenější, odvedla Denise před třídu a pořád přitom něco nadšeně vykládala francouzsky.
„Oui, c’est vraiment merveilleux. On devrait faire cela tous le jours! Faire venir des élèves dont le français est la langue maternelle! Ce sont les jours comme celui-ci que je me souviens pourquoi j’ai voulu devenir prof. S’tl--vous-plaît, racontez-nous vos premières impressions de l’Angleterre.“
Denis stál bez hnutí před celou třídou. Lisa vypadala, jako by chtěla vykřiknout a nějak mu pomoct, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Denis měl pocit, jako by byl pod vodou, nebo jako by se mu to všechno jen zdálo. Rozhlédl se po strašidelně tiché místnosti. Všichni na něj zírali. Nic se ani nehnulo, až na Macovu čelist. Karamelky se strašně lepí.
„Můžu okamžik anglicky mluvit?“ zeptal se Denis s opatrným francouzským přízvukem.
Slečna Windsorová se zatvářila trochu překvapeně a hodně zklamaně. „Ano, jistě.“ „Ehhhm, jak bych to ržekla, jak se poví… zdvořile?“
„Poliment, oui.“
„Madam Windsor,“ pokračoval Denis, „váš francouzský pržizvuk je chodně hrosný a já nerosumím ani slovo vám.“
Několik žáků se krutě zasmálo. V oku slečny Windsorové se objevila slza a stekla jí po tváři.
„Není vám nic, slečno? Nechcete kapesník?“ zeptala se Lisa a probodla Denise vzteklým pohledem.
„Ne, ne, to je v pořádku, děkuju, Liso. Jen mi něco spadlo do oka, to je všechno.“ Slečna Windsorová chvíli stála a potácela se, jako by ji někdo střelil, ale ona se ještě nesvezla na zem.
„Ehm, chvíli si prosím tiše čtěte. Já jenom… potřebuji na vzduch.“ Nejistě vyklopýtala ze třídy, jako by se kulka pomalu propracovávala k srdci. Zavřela za sebou dveře. Chvilku bylo ticho. Pak uslyšeli za dveřmi hrozné kvílení.
„Aaaaaaaaa!“ Pak zase ticho. Další kvílení. „Aaaaaaaaaaaaaaaaaaa.“ Zase chvilku ticho a pak ještě delší. „Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!“ Ústa těch žáků, kteří se smáli, se teď lítostivě stiskla. Lisa se podívala na Denise, který sklonil hlavu. Vrátil se na své místo a smutně přitom škrtal vysokými podpatky o podlahu. Uplynulo pár dalších vteřin, které se zdály být spíš jako hodiny, a pak se slečna Windsorová vrátila do třídy. Tvář měla rudou a oteklou pláčem.
„Tak, tedy, ehm… no, tedy… otevřete učebnici na straně padesát osm a odpovězte na otázky a, b a c.“
Všichni žáci se pustili do práce, tišší a poslušnější než kdy dřív.
„Nechcete karamelku, slečno?“ zkusil to Mac. Nikdo nevěděl líp než on, jakou útěchu může v těžkých chvílích poskytnout sladký bonbon.
„Ne, díky, Macu. Nechci si zkazit chuť na oběd. Dneska je boeuf bourguignon…“ Znovu se neovladatelně rozplakala.
(pokračování příště)