Obsah Kontakty 4/2025

Seriál o koních: IV. Vzhled a stavba těla koně

Nejprve troška koňského názvosloví. Kůň domácí (latinsky Equus caballus - čti ekvus kabalus) je domestikované neboli zdomácnělé zvíře patřící mezi lichokopytníky. Samice koně se nazývá klisna nebo kobyla, ojediněle také hřebice. Podle některých zdrojů se označení používá podle toho, zda už samice měla potomky, nebo ne. Klisna je označení pro samici, která hříbě ještě neměla, kobyla naopak ano. Plemenný samec je hřebec, vykastrovaný pak valach. Mládě koně se nazývá hříbě. Samice čekající hříbě se označuje pojmem březí. Porod je nazýván hřebením. Věda zabývající se koňmi je hipologie.
Koně jsou čtyřnozí lichokopytníci využívající k nášlapu pouze jeden prst přeměněný v kopyto. Jde o přizpůsobení těla pastevnímu životu ve stepích, a toto uspořádání končetin umožňuje velmi rychlý pohyb.

Velikost a hmotnost
Jezdečtí koně váží od 300 do 700 kg v závislosti na plemenu. Tažní koně váží od 700 kilogramů do 1 tuny. Největším koněm v historii byl pravděpodobně shirský kůň jménem Sampson. Narodil se v roce 1846, ve čtyřech letech byl 220 cm vysoký a jeho vrcholná váha byla odhadnuta na 1524 kg. Nejmenším koněm na světě, zapsaným v roce 2006 do Guinessovy knihy rekordů, byla Thumbelina, plně dospělý americký miniaturní kůň s výškou 43 cm a váhou 26 kg.

Anatomie
Kůň má v těle celkem 252 kostí. Na rozdíl od některých savců se u něj ale nevyskytuje klíční kost.
Hlava koně má protáhlý tvar, měla by být přiměřená velikosti těla koně, Nozdry jsou velké a široké. Uši jsou důležité nejen pro sluch koně, ale jejich pozice slouží i ke komunikaci. Např. uši sklopené dozadu znamenají, že kůň je podrážděný. Oči jsou velké, vypouklé a jasné, posazeny jsou daleko od sebe. Zrakové pole koně je hodně široké, pokrývá asi 340 stupňů. Jediné místo, kam kůň nevidí, je dozadu. Kůň má dlouhou hlavu proto, aby při pasení mohl mít oči dostatečně vysoko a viděl nad vrcholky trav případné nebezpečí. Základem krku je, stejně jako u všech ostatních savců, 7 krčních obratlů. Délka a tvar krku mají značný vliv na pohyb koně.
Hřbet tvoří 18 obratlů, k nim se upíná 18 párů žeber, z nichž je 10 párů nepravých (neupínají se na hrudní kost). Mezi krkem a hřbetem se nachází hřbetní hrbol neboli kohoutek. Je to nejvyšší místo hřbetu (výš už má kůň pouze krk a hlavu). V tomto bodě se měří kohoutková výška – výška koně od země ke kohoutku. U hrudníku platí, že čím je prostornější, tím vyšší výkony může kůň podávat. Základem beder je 6 bederních obratlů (u arabských koní jich bývá jen 5). Mají být široká a pevná. Záď tvoří pánev a svalstvo, připojuje se k ní ohon, který slouží k odhánění hmyzu. Základem je 17–19 ocasních obratlů a je porostlý žíněmi. Pokud je ocas svěšený mezi zadníma nohama, bývá to známka onemocnění nebo jiných stresových podmínek.
Nohy by měly být rovné, ne vypoulené do stran, ani klenuté k sobě. Každá noha je zakončena kopytem – jeho základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro. Kopyta se před opotřebováním chrání podkovami. Angličané, kteří mají koně zvláště rádi, říkají, že kůň, který nemá v pořádku kopyta, není žádný kůň. Je to pravda, protože kopyto je hlavním tlumičem váhy a soustřeďuje se v něm velké zatížení při pohybu koně, a to nemluvíme o skocích a běhu.

Srst
Srst se skládá z krycích a podsadových chlupů. Podsadové chlupy jsou duté a slouží k tepelné izolaci, narůstají na zimu. Hříbata se rodí s podsadovými chlupy, krycí jim začínají růst až po asi 3 měsících. Kůň má i ochranné chlupy – žíně a rousy. Ty jsou hrubší, dlouhé a pevněji zapuštěné do pokožky. Tvoří kštici, hřívu a rousy (na nohách). Vysoce citlivé jsou hmatové chlupy na pyscích a nad očima. Chlupové víry jsou důležité pro identifikaci, vznikají různým napětím podkožních svalů. Vyskytují se například na čele, krku, prsou a ve slabinách. Barva srsti spolu s barvou kůže určuje barvu koní. Čím víc vzduchu je v dřeni chlupu, tím světleji srst působí.

Zbarvení
Existuje mnoho barev koní, ale ty nejzákladnější jsou:
• Hnědák je zbarven od červenohnědé až po zlatou, vždy má černou hřívu, ocas a dolní část nohou.
• Vraník je celý černý, občas se objevují tzv. letní vraníci s hnědočernou srstí v zimě a černou v létě.
• Bělouš vybělující má jako hříbě většinou hnědou nebo černou srst, ta se věkem vyběluje až po úplně bílou barvu. Bělouš nevybělující má bílou srst smíšenou s nějakou další barvou. Pak vzniká červený bělouš – jablečňák, hnědý bělouš, šedý bělouš – mourek atd. Nevybělující bělouši mají vždy hlavu tmavší než zbytek těla.
• Albín má úplně bílou, někdy krémovější barvu, oči jsou často červené. (Albín má kůži pod srstí růžovou, bělouš černou.)
• Ryzák má srst v různých odstínech zlaté, stejnou barvu nebo lehce rozdílnou má i hříva a ocas.
• Plavák má barvu do žlutošeda, tmavou hřívu, ocas i nohy. Má vždy tzv. úhoří pruh (pruh tmavé srsti vedoucí podél páteře od hřívy k ocasu) a zebrování (tmavé vodorovné pruhy) na nohou.
Koně mají velice často vrozené odznaky (na hlavě např. hvězdu nebo lysinu, na nohou např. bílou korunku) a různé barvy kopyt. Existují i tzv. získané odznaky, mezi které patří například bílé skvrny po zranění, jizvy, výžehy nebo tetování. Dva poslední příklady, vytvořené lidmi, slouží k identifikaci jedinců.
Martina Policarová
Zdroj: Wikipedie.cz, ddmpraha/zmrzlik.cz,