Obsah Kontakty 3/2025

Úvaha: „Přijímací zkoušky CERMAT – možnost překonat sám sebe, nebo nesmyslná zátěž?“

Jsou to tři roky, co moje starší sestra dělala přijímací zkoušky na střední školu. Tehdy jsem to vnímala v roli pozorovatele, a tak jakýkoliv tlak a stres šel mimo mě. Letos se ale přijímačky dotýkají přímo mě a mě najednou napadají otázky: „Zvládnu se připravit?“, „Stačí si udělat pár zkušebních testů týdně?“, „Co když ne?“, „Zvládneme vůbec správně vyplnit přihlášku?“, „Bude mi stačit ten čas, který na to bude?“.
Všechno je nové, systém přihlašování je zjednodušený, všude slyšíme, že je přizpůsobený tomu, abychom se opravdu dostali na naši vysněnou školu, ale je to opravdu tak? Pokud ano, tak jak to, že děti, co mají celou dobu samé jedničky, se do jejich vysněné školy nedostanou? Sní o nějakém povolání, které by chtěly zkusit. Učí se ve škole, učí se doma, chodí na doučování. Pak se ale vše odvíjí od jednoho dne, kdy mají napsat test a dokázat, že všechno to, co se devět let učily, tak perfektně ovládají, protože pokud ne, své vysněné škole mohou akorát tak zamávat. Jejich sny odlétají někam pryč a oni musí nakonec na školu, kde je milostivě vezmou. Proč se tedy tak snažily?
Albert Einstein prý jednou řekl: „Učení má být takové, aby to, co se jim předkládá, chápali jako cenný dar, a ne jako cosi povinného, co jim zkazí dobrou náladu.“ Podle mého názoru by měl tedy přijímací systém být nastaven tak, aby to studenty neodradilo, ale naopak aby se na svou budoucnost těšili. Odradit je vším tím stresem hned při první příležitosti dokázat něco „velkého“, je určitě špatně. Ale jak proti tomu můžeme bojovat?
Je spousta otázek, co mě napadá, ale bohužel na ně zatím nemám a neznám odpovědi. Teď jen můžeme všichni doufat, že to dopadne, jak nejlépe může. A že budoucí generace to budou mít opět o trošku lepší.
Daniela Rovenská