Obsah Kontakty 3/2025

Četba na pokračování - David Walliams:

Kluk v sukních (3. díl)

5. kapitola - Jen takové čmáranice
Denis ještě nikdy po škole nebyl, takže se na to svým způsobem i těšil. Když přišel do třídy 4. C, aby se hlásil učitelce francouzštiny, slečně Windsorové, všiml si, že je tu jen jeden další žák, který dostal trest. Byla to Lisa. Lisa Jamesová. Nejkrásnější holka ve škole. Krom toho byla děsně cool a školní uniforma na ní vypadala jako kostým do nějakého popového videoklipu. I když spolu nikdy nemluvili, byl Denis do Lisy hrozně zamilovaný. Ne že by mezi nimi mohlo někdy k něčemu dojít – byla o dva roky starší a o patnáct centimetrů vyšší, což znamenalo, že je doslova mimo Denisův dosah.
„Ahoj,“ řekla Lisa. Měla nádherný hlas, na první poslech hrubý, ale ve skutečnosti zvláštně měkký.
„Ahoj, ehm…,“ Denis předstíral, že si nepamatuje její jméno.
„Lisa. Jak se jmenuješ ty?“
Denis měl chvilku chuť změnit si jméno na něco, co by znělo líp, třeba Brad nebo Dirk, aby na ni udělal dojem, ale uvědomil si, že by to bylo bláznovství.
„Denis.“
„Ahoj Denisi,“ řekla Lisa. „Za co jseš tady?“
„Hlavičkoval jsem míč oknem Hawtreymu do ředitelny.“
„Dobrý!“ zasmála se Lisa.
I Denis se trochu zasmál. Zjevně předpokládala, že to udělal schválně, a on to nehodlal uvádět na pravou míru.
„A co ty?“ zeptal se.
„Neměla jsem na sobě předpisovou školní uniformu. Tentokrát Hawtrey tvrdil, že mám moc krátkou sukni.“
Denis se podíval na Lisinu sukni. Opravdu byla dost krátká.
„Ale mně je to jedno,“ pokračovala. „Radši budu nosit, co já chci, i když jsem za to tu a tam po škole.“
„Promiňte,“ přerušila je slečna Windsorová, „ale jste tady za trest a nemáte mluvit.“
Slečna Windsorová patřila k slušným učitelům, kteří žáky neradi kárali. Když už to musela udělat, obvykle začala slovy „promiňte“ nebo „pardon“. Mohlo jí být mezi pětačtyřiceti a padesáti lety. Nenosila snubní prstýnek a nevypadalo to, že by měla děti. Ráda předváděla francouzskou eleganci, nedbale si přehazovala přes ramena barevné hedvábné šátky a o přestávce do sebe cpala čtyřbalení croissantů z Tesco Express.
„Promiňte, slečno Windsorová,“ řekla Lisa.
Denis a Lisa se na sebe usmáli. Denis se vrátil ke svému trestu. Podíval se, co dělá Lisa. Místo aby psala, co měla, lenivě si skicovala návrh šatů. Večerní róba s velkým výstřihem na zádech vypadala, že by se nevyjímala špatně ani ve Vogue. Lisa otočila stránku a začala črtat top bez ramínek a úzkou sukni. Vedle nakreslila dlouhý, rozevlátý bílý kostým, který se zužoval a rozšiřoval přesně na těch správných místech. Bylo jasné, že má oko pro módu.
„Promiň,“ řekla slečna Windsorová, „ale měl by ses soustředit na vlastní práci, Denisi.“
„Omlouvám se, slečno,“ řekl Denis.
Znova se pustil do psaní. Denis povzdechl a posledních pár řádek vymazal. Začínal být roztržitý. Asi po pětačtyřiceti minutách se slečna Windsorová nervózně podívala na hodinky a oslovila svou dvoučlennou třídu.
„Pardon,“ řekla, „ale nevadilo by vám, kdybychom ten trest ukončili o patnáct minut dřív? Chtěla bych se dostat včas domů, než v televizi začnou Sousedé. Kavárna v Lassiteru se dneska znova otevírá po tom dramatickém požáru.“
„Jasně, slečno,“ usmála se Lisa. „Nebojte, my to nikomu neřekneme!“
„Díky,“ odpověděla slečna Windsorová, kterou to na okamžik zmátlo tak, jako by role byly obrácené a Denis s Lisou předčasně pouštěli ji.
„Chceš mě doprovodit domů, Denisi?“ zeptala se Lisa.
„Cože?“ zpanikařil Denis.
„Říkala jsem: Chceš mě doprovodit domů?“
„Ehm, jo, jasně,“ odpověděl Denis a snažil se, aby to znělo jakoby nic.
Když šel Denis po ulici vedle Lisy, připadal si jako celebrita. Kráčel schválně pomalu, aby s ní mohl být co nejdéle.
„Všiml jsem si těch tvých kreseb. Myslím ty šaty. Jsou skvělé,“ řekl Denis.
„Díky. Ale to nic nebylo, jen takové čmáranice.“
„A strašně se mi líbí, jak vypadáš.“
„Díky,“ odpověděla Lisa a snažila se nesmát.
„Myslím šaty,“ opravil se Denis. „Líbí se mi, jak se oblíkáš.“
„Díky,“ usmála se znova Lisa. Vypadala přitom tak neuvěřitelně nádherně, že se na ni Denis skoro nevydržel koukat. Místo toho se podíval na její boty a zjistil, že mají hodně kulaté špičky.
„Krásné boty,“ podotkl.
„Dík, že sis všiml.“
„Kulaté špičky jsou letos v módě, co? A špičaté jsou out.“
„Kdes to četl?“
„Ve Vogue. Totiž…“
„Ty čteš Vogue?“
Denis se zajíkl. Co to řekl? Byl tak rozčilený z toho, že je s Lisou, že si jeho jazyk dělal, co chtěl.
„Ehm… ne… teda… no, jo, jednou.“
„To je fajn.“
„Fajn?“ nevěřil Denis vlastním uším.
„No. Strašně málo kluků se zajímá o módu a to je škoda.“
„Hm… asi jo…,“ řekl Denis. Nebyl si ani jistý, jestli se on sám zajímá o módu, nebo jestli se mu jen líbí prohlížet si obrázky hezkých šatů, ale nahlas to neřekl.
„Máš nějakého oblíbeného návrháře?“ zeptala se Lisa.
Denis nevěděl, ale vzpomněl si, že jedny šaty v časopise se mu fakt hodně líbily, taková krémová dlouhá večerní róba, a že ji navrhl John Gally-něco.
„John Gally-něco,“ řekl.
„John Galliano? Jo, ten je úžasný. Legenda. Navrhuje taky všechny kousky pro Diora.“
Denise nadchlo, že řekla „kousky“. Tohle slovo používají ve Vogue pro oblečení. „Tak tady bydlím. Díky, Denisi. Ahoj,“ řekla Lisa.
Denisovi se trochu sevřelo srdce, že jejich procházka už končí. Lisa zamířila ke dveřím, ale pak se ještě zastavila.
„Jestli chceš, přijď o víkendu,“ vybídla ho. „Mám spoustu skvělých časáků o módě, můžu ti je ukázat. Já chci být návrhářka nebo stylistka nebo tak něco, až budu starší.“
„No, stylová jsi už teď,“ prohlásil Denis. Myslel to upřímně, ale kdovíproč to znělo jako trapná lichotka.
„Díky,“ řekla Lisa. Věděla, že to je pravda. Každý věděl, že je to pravda.
„Zítra je sobota. Můžeš třeba v jedenáct?“
„Ehm… já myslím, že jo,“ kývl Denis. Jako by mu cokoli, co se stalo nebo stane, mohlo zabránit, aby byl zítra v jedenáct u ní doma.
„Tak ahoj zítra,“ usmála se Lisa a zmizela v domě. A Denisův svět byl rázem zase normální, jako když se na konci filmu v kině rozsvítí.

6. kapitola - Věčnost a ještě kousek
V 10.59 čekal Denis před Lisiným domem. Řekla v jedenáct, ale on nechtěl vypadat moc horlivě. Počkal tedy, až jeho hodinky odpočítají vteřiny do jedenácti. 54. 55. 56. 57. 58. 59. 00. Zazvonil. Po schodech dolů se slabě snesl zvuk Lisina hlasu, a její rozmazaná silueta, která se mihla za sklem, stačila k tomu, aby se mu srdce rozbušilo rychleji.
„Čus,“ řekla s úsměvem.
„Čus,“ odpověděl. Ne že by už někdy někoho pozdravil „čus“, ale chtěl být jako Lisa. „Pojď dál,“ vyzvala ho a on za ní vešel do domu. Byl hodně podobný tomu, kde bydlel Denis, ale zatímco ten jejich byl pochmurný, Lisin byl plný světla a barev. Po zdech visely obrazy a rodinné fotky, rozmístěné, jak koho zrovna napadlo. V hale to sladce vonělo čerstvě upečeným koláčem.
„Chceš něco pít?“
„Třeba skleničku bílého vína?“ snažil se Denis chovat, jako by byl tak třikrát starší. Lisa se na něj nechápavě podívala.
„Víno nemám. Co jiného máš rád?“
„Um Bongo.“
Lisa zvedla obočí. „No, Um Bongo se tady možná najde.“
Našla krabici exotického džusu a nalila dvě sklenice. Pak šli nahoru do jejího pokoje. Denis se do něj okamžitě zamiloval. Upřímně řečeno, přesně takhle by si představoval svůj pokoj. Všude po zdech měla obrázky z módních časopisů, elegantní fotky krásných žen na úžasných místech. Na policích byly knihy o módě nebo o slavných filmových hvězdách, třeba o Audrey Hepburnové nebo Marilyn Monroe. V jednom rohu stál šicí stroj a u postele se vršila velká hromada různých výtisků Vogue.
„Sbírám je,“ vysvětlila Lisa. „Mám i italské. To se tady těžko sežene, ale je úžasné. Nejlepší Vogue je italské. Ale pěkně těžké! Chceš ho vidět?“
„To bych moc rád,“ kývl Denis. Neměl ponětí, že ve světě vycházejí různé Vogue. Seděli spolu na její posteli a pomalu obraceli stránky. První módní série byla natočená barevně, ale šaty byly jen bílé, černé nebo černobílé.
„Teda, ty šaty jsou senzace,“ vydechl Denis.
„Chanel. Nejspíš jsou taky šíleně drahé, ale jsou krásné.“
„Hrozně se mi líbí ty flitry.“
„A ten rozparek po straně,“ dodala Lisa. Toužebně přejela prstem po fotografii. Uplynula snad celá věčnost a ještě kousek, kdy spolu prohlíželi stránky a debatovali o každém detailu každých šatů. Když došli na konec, měli pocit, že budou nadosmrti přátelé. Lisa vytáhla jiný časopis, aby mu ukázala svou oblíbenou sérii, nebo "story", jak tomu říkala. Bylo to staré britské Vogue a byla v něm spousta modelek v parukách a metalických šatech. Vypadalo to jako scéna ze starého sci-fi filmu. Denise nadchla výstřednost těch fantazií, které se tolik lišily od chladné šedé skutečnosti jeho vlastního života.
„V těch zlatých šatech bys vypadala úžasně,“ ukázal na modelku, která měla podobnou barvu vlasů jako Lisa.
„To každý. Ty šaty jsou fantastické. Nikdy si takové nebudu moct dovolit, ale ráda se na ty fotky koukám, hledám v nich nápady pro vlastní návrhy. Chceš se podívat?“
„No jasně!“ prohlásil Denis nadšeně.
Lisa vytáhla z police veliké album. Bylo plné báječných obrázků sukní, halenek, šatů a klobouků, které kreslila. Vedle každého návrhu Lisa na stránku přilepila spoustu věcí: proužky třpytivé látky, vystřižené fotky filmových kostýmů, dokonce i knoflíky. Denis zarazil Lisu u jedné stránky, kde byl obrázek obzvlášť krásných oranžových šatů s flitry.
„Tyhlety jsou nádherné,“ řekl.
„Díky, Denisi! Taky jsem s nimi spokojená. Zrovna je šiju.“
„Vážně? Můžu je vidět?“
„Jasně.“ Sáhla do skříně a vytáhla napůl hotové šaty. „Tu látku jsem dostala hrozně lacino. Je jenom tady z trhu. Ale myslím, že bude vypadat fakt dobře. Taková trochu jako ze sedmdesátých let. Oslnivá.“
Zvedla šaty za ramínka. I když měly ještě jen nahrubo sestřižené lemy a tu a tam z nich lezla nit, byly pokryté stovkami malých kulatých flitrů a zlehounka se v dopoledním slunci blyštěly.
„Jsou úžasné,“ vydechl Denis.
„Slušely by ti,“ prohlásila Lisa. Zasmála se a přidržela šaty před Denisem. I on se zasmál, pak se na ně podíval a dopřál si na chvilku tu představu, jak by asi vypadal, kdyby je měl na sobě. Potom sám sebe napomenul, ať nevymýšlí hlouposti.
„Jsou fakt krásné,“ řekl. „Ale není to fér, viď? Jako že klukovské šaty jsou strašně nudné.“
„Já myslím, že spíš pravidla jsou nudná,“ prohlásila Lisa. „O tom, co kdo může a nemůže nosit. Každý by přece měl mít právo oblékat se, jak chce, ne?“
„No jo, asi měl,“ kývl Denis. Ještě nikdy mu nikdo nenaznačil, že by mohl uvažovat takhle. Přitom měla pravdu. Co je špatného na tom nosit věci, které se vám líbí? „Nechceš si je zkusit?“ zeptala se Lisa s troufalým úsměvem. Chvilku bylo ticho. „Možná je to bláznivý nápad,“ vycouvala Lisa, když si uvědomila Denisovy rozpaky. „Ale šaty můžou být krásné a trochu se vystrojit je zábava. Já si strašně ráda oblíkám hezké šaty a vsadím se, že některým klukům by se to líbilo taky. O nic nejde.“
Denisovi prudce bušilo srdce - chtěl říct „ano“, ale nemohl. Prostě nemohl. Bylo to na něj moc.
„Já už musím jít,“ vyhrkl.
„Vážně?“ protáhla zklamaně Lisa.
„Jo, promiň, Liso.“
„No, a přijdeš mě zas někdy navštívit? Dneska to fakt byla ohromná zábava. Příští týden vyjde další číslo Vogue. Co kdybys přišel příští sobotu?“
„Já nevím…,“ řekl Denis, když spěchal ven. „Ale ještě jednou dík za to Um Bongo.“
(pokračování příště)