Obsah Kontakty 3/2025

Hudební klub: Polská státní hymna

Hymnou Polska je píseň polských legionářů Mazurek Dąbrowskiego (česky Dabrowského mazurka), známá též jako Jeszcze Polska nie zginęła (česky Ještě Polsko nezhynulo). Jako oficiální státní hymna byla schválena polským Sejmem 26. února 1927.
Autor hudby je neznámý, slova napsal Józef Wybicki v červenci 1797 v Itálii a byla přijata polskými Legiemi Jana Henryka Dąbrowského (1755–1818), které doufaly, že budou moci bojovat za obnovu nezávislosti Polska po jeho rozdělení. Polsko bylo v té době rozděleno mezi Prusko, Rusko a Rakousko a jako samostatný stát neexistovalo. Polští emigranti se soustřeďovali v legiích vojska Napoleona Bonaparta, kterého opakovaně žádali o osvobození Polska. Píseň vyjadřuje touhu po svobodném a nezávislém státě, bez nadvlády nepřátelských zemí. Proto jako ideál v jedné sloce vzývá vojevůdce Stefana Czarnieckého (1599–1665) a jeho statečnost při ochraně vlasti za tzv. Švédské potopy (1656–1660), kdy se proti nárokům legitimního polského krále Jana Kazimíra pokusil zemi obsadit švédský král Gustav Adolf. Jako je ideálem Czarnieckého statečnost, stejně statečně vyrve Polsko nepřátelům i Dąbrowski.
Dodejme jen, že naděje písně se nesplnily. Napoleon sice v roce 1807 dokázal vytvořit Varšavské knížectví, když byl ale roku 1815 poražen, Polsko se opět dostalo pod vládu Rakouska, Pruska a Ruska, kde zůstalo až do konce první světové války. Samotná píseň se ale pro svou zpěvnost (doporučujeme si na YouTube poslechnout její polský text) rozšířila, zlidověla a po získání samostatnosti jednoznačně zvítězila v soutěži o polskou hymnu.

Text
Oficiální hymna má čtyři sloky a refrén, který se po každé sloce opakuje dvakrát. Původní Wibického text obsahoval šest slok, poslední dvě však byly vynechány a nyní se nezpívají. Zkrácená verze vynechává zejména zmínku původní písně o nepřátelských národech: Niemiec (tj. Prušák, Rakušák), Moskal (tj. Rusák). Nezkrácená podoba se zpívá naopak pro zdůraznění vzdoru a odhodlání k samostatnosti, typicky v disentu a podzemních organizacích a zvláště v době válečného stavu po vojenském puči v roce 1981. (Takové „uhlazování“ hymny a mazání nekorektních zmínek ale není nic divného – úplně stejně jsou na tom třeba Irové).

1. Ještě Polsko nezhynulo, dokud my žijeme.
Co nám cizina neprávem vzala, šavlí dobudeme.

Ref.: Vpřed, vpřed, Dąbrowski, z Itálie do Polska.
Pod tvým vedením se spojím s národem.
2. Přejdeme Vislu, přejdeme Vartu, Poláky budeme.
dal nám příklad Bonaparte, jak zvítězit máme.

Vpřed, vpřed, Dąbrowski, …

3. Jak Czarniecki do Poznaně po švédském záboru,
abych zachránil vlast, vracím se přes moře.

Vpřed, vpřed, Dąbrowski, …
4. Už tam otec ke své Barče uplakaný mluví:
„Jenom poslyš, prý že naši do bubnů tam bijí.“

Vpřed, vpřed, Dąbrowski, …



Hej, Slované!
Melodie písně „Jeszcze Polska nie zginęła“ se stala předlohou ještě několika dalších hymen. Na melodii této písně napsal slovenský evangelický farář s českými předky Samuel Tomášik v roce 1834 při návštěvě Prahy píseň se zcela novým českým textem „Hej, Slováci“, která se na Všeslovanském sjezdu v Praze v revolučním roce 1848 stala všeslovanskou hymnou s názvem „Hej, Slované“ a byla přeložena do řady slovanských jazyků. Za 2. světové války sloužila jako hymna samostatného Slovenského štátu. Po roce 1945 byla přijata jako hymna Federativní lidové republiky Jugoslávie.

Hej, Slované, ještě naše slovanská řeč žije,
pokud naše věrné srdce pro náš národ bije.
Žije, žije duch slovanský, bude žít na věky;
hrom a peklo, marné vaše proti nám jsou vzteky.

Jazyka dar svěřil nám Bůh, Bůh náš hromovládný,
nesmí nám ho tedy vyrvat na tom světě žádný;
i nechať je kolik lidí, tolik čertů v světě:
Bůh je s námi, kdo proti nám, toho Perun smete.

Nechať také se nad námi hrozná bouře vznese,
skála puká, dub se láme, země ať se třese:
my stojíme stále pevně, jako stěny hradné;
černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně.
Martina Policarová, Jiří Hubáček
Zdroj: Wikipedie.cz, Ivona Hadrabová – Státní hymny vybraných evropských zemí (diplomová práce UP Olomouc 2014), Česko-lužický věstník (ročník VIII, číslo 4, duben 1998)