Obsah Kaleidoskop 9/2025

Ze starého Brehma: Hmyzí armády

Dnes, kdy nám ubývá hmyzu tak, že o mouchu v létě téměř nezavadíme, a kdy namísto toho, abychom přemýšleli, jak tomu zabránit, vyrábíme umělé opylovací robůtky, nás mohou zprávy o katastrofy působících hejnech kobylek asi už jenom fascinovat. Mimochodem, kobylky nebyly jenom jednou z biblických deseti ran, které Bůh seslal na egyptského faraóna, zprávy o nich máme z doby Karla IV. i z našich zemí a asi o čtyři sta let později se lidé modlili, aby se jejich pustošící houfy zastavili v maďarských stepích a nepřilétly na Moravu.
Ale nechceme se tu dnes bavit o kobylkách. Náš starý známý německý zoolog Alfred Brehm nás totiž ujišťuje, že obrovská hmyzí hejna nejsou rozhodně jen záležitostí kobylek. Uvedeme si jenom dva příklady z jeho rozsáhlého spisu:

Pochodující mravenci
Kromě kobylek jsou jako nejznámější hmyzí škůdci známí patrně afričtí všekazi, termiti a různé jiné druhy podobné (ale ne vždycky biologicky příbuzné) mravencům. I ony se pohybovaly (a v Africe snad ještě pohybují) v obrovských kolonách, které všechno, co jim stálo v cestě, jednoduše zničily. Alespoň Brehm napsal o mravenci potulném následující zprávu:

„Potulují se za kořistí svou hlavně v noci. Za dne byly by palčivé paprsky sluneční hmyzům těm na škodu, pročež ukrývají se ve trávě a v houštinách. Někdy ovšem nastává jim také nutnost i ve dne do pole se vydati; tu pak překlenou hned cestu, po níž se ubírají, hlínou slinami slepenou, takže se stále pohybují v krytých chodbách. Kořistí jejich bývají hlavně větší zvířata, jimž nejdříve na oči se vrhají a je oslepují; proto neodolají prý jim ani největší a nejsilnější hroznýši. Zabitému zvířeti vysávají pak krev, roztrhávají prý i maso a odvlékají je po kouscích do svých skrýší. I v obydlích lidských se časem ukazují, kde nejprve všeobecný útěk krys, myší, švábů, ještěrek a jiných obyčejných hostí způsobují, čímž obyvatelé ještě v čas upozornění co nejrychleji lůžka svá opouštějí a do širého pole utíkají. Když za doby deštivé skrýše mravenců těchto bývají zaplaveny, shluknou se mravenci do hustého davu, vezmou slabé druhy a larvy do prostřed a plavou po vodě, až někde na vyčnívající zemi suché přistanou a nanovo se usadí. I přes potoky a menší vody vůbec, které někdy tahu jejich v cestě jsou, dostávají se tak, že živý most takřka přes ně položí, držíce se pevně druh druha, tak že ostatní po nich snadno mohou přeběhnouti.“

Kterak běláskové zastavili vlak
U Mravenců nás jejich vojenská disciplína a kázeň asi nepřekvapí, stěží si ale už obrovské semknuté hejno dovedeme představit u našich motýlů. A přece to podle Brehma bylo dříve obvyklé, a to hlavně u jednoho z nejškodlivějších motýlů vůbec, který dostal podle své potravy přiléhavé jméno bělásek zelný. Německý zoolog alespoň evidentně s velkou chutí vypravuje následující historku:

„Hospodáři a zahradníci vědí dobře, jaké množství bělásků zelných některým rokem se objevuje, mohou to posouditi nejlépe ze škody, kterou jim činí housenky jejich; ale všechny představy překonávají některé zprávy zaznamenané ve spisech entomologických. Tak vypravuje na př. známý entomolog německý Dohrn o zvláštní události, jež se mu přihodila r. 1854 na cestě z Brna do Prahy. (Jde o entomologa Carla Augusta Dohrna [1806–1892], poznámka redakce). Vlak železniční vyjel právě z malého tunelu, když tu najednou nápadně se zabržďovati počal, až konečně po malé chvíli se zastavil. Cestující ovšem pátrali po příčině náhlé zastávky této a někteří opustili i vozy a šli k parostroji, kde již zřízenci železniční kola stroje bedlivě prohlíželi. Dohrn, který také s ostatními z vozu vystoupil, vypravuje o tom: ‚Tu jsem spatřil neočekávanou a víře nepodobnou překážku, která zastavila vlak v plné jízdě. Co by se nepodařilo slonu nebo buvolu — ledaže by se vlak rozdrcenou mrtvolou jejich z kolejí vyšinul —, to dokázaly nepatrné housenky běláska zelného. Na levé straně trati leželo totiž několik polí, na jejichž holých košťálech dostatečně bylo znát činnost housenek, stěhujících se nyní přes koleje dráhy na pravou stranu, kde ještě několik záhonů zelí dosud neporušeného viděti bylo. Nešťastnou náhodou však táhly housenky právě v ten čas, kdy vlak velikou rychlostí jedoucí k místu tomu se přiblížil, takže koleje na dvě stě stop délky jimi hustě byly pokryty. Vlak ujel ještě asi šedesát neb osmdesáte stop daleko, a těžká kola jeho rozmačkala ovšem na tisíce ubohých poutnic; ale tím právě obalila se kola stroje hustým tukem housenčím tak, že brzy přestalo všecko tření a vlak se zastavil dříve ještě, nežli prorazil proud housenek se stěhujících. A více než deset minut uplynulo, než byly housenky s kolejí úplně smeteny a kola vozů tak očištěna, že vlak opět dále jeti mohl.‘“
Zdroj: Alfred Brehm: Život zvířat. Díl čtvrtý, svazek první. Praha 1889.
Připravil a upravil -jh-