Obsah Kaleidoskop 9/2025

Staročeská chirurgie aneb Medikovy zápisky se jménem arabského učence

V několika předchozích číslech Kaleidoskopu jsme si povídali o středověkých staročeských lékařských knihách. Dnes se podíváme na jednu z nejkurióznějších. Všiml si jí už Karel Jaromír Erben, který ji také ze starého rukopisu v roce 1864 vydal.

Kdo je autorem?
Už titul spisku je zavádějící. Text známe jako Rhazesovo ranné lékařství a odkazuje tedy svým jménem k arabskému lékaři Abú Bakrovi Zakarijá ar-Rázímu (854–925), který byl ve středověkých latinských překladech známý jako Rhazes. Jednalo se o jednoho z největších velikánů středověké arabské medicíny, známého hlavně svým důrazem na lékařskou praxi; tu spojoval i s farmacií, tedy uměním výroby příslušných léků.
Jenže staročeský spisek od Araba rázího vůbec nepochází a jeho původ je dost složitý. Jeho skutečného autora asi už nikdy nepoznáme, víme jenom tolik, že poslouchal přednášky jistého Guilhelma de Congenis, významného italského lékaře někdy ve 13. nebo 14. století. Tento Guilhelmus (tedy česky Vilém) vykládal „ranné lékařství“ (tedy chirurgii) snad v Padově, snad někde jinde, a to právě na základě latinského překladu Rázího učebnice. Jeho výklad, jak uvádí staročeský autor, ale vypadal prý tak, že „měl před sebú knihy Rhazesovy o lékařství ranném a těch nečetl, jakož obyčej jest čítati s výklady, ale podlé řádu kapitol těch knih vypravoval obyčeje lékovánie jeho a některých jest pochválil, jiné v lepšie proměnil a některé, jakožto obyčej zvyklý nemajíce, ovšem uťal.“ Byla to tedy vlastně jakási interpretace, rozjímání nad překladem arabského velikána, plné nejspíš praktických rad a pokynů. A jak anonymní autor dále uvádí, právě z těchto přednášek a svých zápisků složil svoji knihu: „A že dosavad nižádný se o to nepokusil, jakož slyším a rozumiem, že učitel náš dluh těla vyplatil [tj. zemřel, pozn. red.], tu práci na se rád přijímám.“

Chirurgie ve 14. století
Spisek je rozdělen na pět knih a celý je věnován chirurgickým receptům a zákrokům. Ty se začínají od hlavy a končí u špiček nohou, zahrnují tedy celého člověka doslova „od hlavy k patě“. Některé z rad jsou přitom skutečně precizní a vrhají překvapivé světlo na středověkou medicínu, o níž si obvykle vytváříme představu šarlatánství a zaostalosti. Takto například radí, jak zamezit, aby nezhnisala rána na hlavě, která prorazí a roztříští lebku:

„Když rána bude v hlavě palicí nebo něčím takovým, nebo kamenem, kterážto šita nemóž býti ani má, však bez zlomenie lbi: tehdy hned měkkú rúšku a útlú [tj. jemnou, pozn. red.] u bielku vaječném má omočiti, a něco vyždma, všecku ránu všady pilně naplniti, a na to chomáček kúdele přiložiti. Proto na počátku bielek vaječný bývá přikládán, aby se bolest utišila a rána se čistila, i také proti otoku; a chomáček proto se přikládá, aby to, což jest v ráně nebo na ráně, bylo zachováno.“

Vaječný bílek se ostatně pokládal za všeobecně hojivý prostředek, jak nám aspoň ukazuje recept o vykloubení (staročesky „vyvinutí“) nohy (nevíme bohužel jestli je míněna kyčel nebo koleno): „Druhdy noha bývá z svého klúbu vyvinuta aneb napravo aneb nalevo, aneb zpředu aneb zzadu. Toho tento lék bude: noha od lékaře hned buď vytažena silně, tak aby v svój klúb byla navrácena, a pak na miesto polož kúdel omočenú v bielek vaječný, a přilože dlahy vhodné, má opatrně vázati.“
Jiné recepty v nás ale asi příliš důvěry nevzbudí a jsou patrně spíš produktem ani ne tak zkušenosti slavného italského lékaře Viléma, jako spíš dobové pověrčivosti. Přečtěme si například recept „k vyhnání červa z ucha“, tedy nejspíš k zahnání ušní bolesti:

„Červ druhdy zarodí se v uše a druhdy odjinud přileze. Toho takto odbudeš: vezmi jablko sladké pečené a rozřež na dvé a teplé k uchu přičiň; neboť všichni červové v sladkých věcech se kochají a jdú k nim, ale hořkými bývají mrtveni, protož před nimi utiekají. K témuž žaludek vepřový vyjmiž z vepře a hned jej vyvrať naruby a jeho chlupatost buď nožem sstrúhána a to strúhánie polož ve dvě rúšce lněné a vlož na uši a potom spi nemocný a nalezne červ na rúšce. A toť všady spomáhá, kdež koli jsú červie, jichž žádáš zbýti. Tento lék velmi zkušený má miesto k vyhnání červóv, kdež by koli byli.“

Máme tedy „červíčka“ nalákat buď na sladké jablíčko, nebo dokonce na údajně chlupatou stranu čerstvého vepřového žaludku? Těžko říci, jestli tu mělo spíš účinkovat teplo čerstvě vyjmutých vnitřností, nebo se prostě jednalo jenom o pověru, nemající základ v žádné praktické zkušenosti.
Ještě komičtěji působí recept proti toku krve ze zadku:

„Bude-li v zadku tok krve neskrovný, tehdy lék tento jest: vezmi žeřavé uhlé v hrnec a vlož na ně podešvy staré a rúšky s smolú lodní a ten dým nemocný, sedě na stolici děravé, do zadku přijímaj; a to častokrát přes den opakuj.“

Ano, rozumíte dobře: řeřavé uhlí, staré podrážky a látky namočené ve smůle, jíž se vysmolovaly lodě – a dým z tohohle „kuřiva“ nám má zastavit krvácení z konečníku? Středověcí lékaři byli zkrátka velkými experimentátory…

Ale praxe nade všecko…
Přesto nás na poměrně stručném staročeském spisku zarazí ještě jedna věc. Nezapře totiž, že vznikal z ústních zcela prakticky vedených přednášek. Proto tu leckdy nalézáme rady, které by dnes v žádné lékařské knize neprošly ani náhodou. Na ukázku jenom dvě z nich:
První je vlastně rozumná a reaguje evidentně na skutečnost, že se kolem složitých operací vždycky shromáždil dav zvědavých čumilů. Staročeský lékař si patrně uvědomuje, že taková pozornost je nepříjemná lékaři i pacientovi, zároveň že by ale operace, zejména ty poněkud nechutné, měli vidět především studující medikové. Proto píše o trepanacích lebky:

„Slušie věděti, že když takové pilovánie má se dieti, tehdy má nemocný posazen býti na světlém miestě a skrovně horkém a studeném a osoby nepotřebné nebuďte při tom, než ti, ježto se tomu chtie učiti, buďte k tomu připuštěni, aby viděli, kterak se dějí ti řezové na lbi; nebo se tak viece naučie vidúce nežli slyšíce. A také kteříž budú chtieti s tiem se obierati, často vidúce takové věci, vezmú smělost jim, velmi potřebnú; nebo s toho, že kto toliko slýchal, ale diela nevídal, žádný nesmie se v dielo uvázati. V Montpesolanu na špitále sv. Ducha, když mistr Vilém měl jednomu leb lámati a otevřieti, jakož i učinil, jeden z učedlníkuov jeho, kteříž při tom stáchu [tj. stáli, pozn. red.], když sňal diel lbi mistr, vida ano se mozk hýbá, omdlel.“

Nedivíme se asi onomu medikovi s trochu slabým žaludkem, že ho pohled na hýbající se mozek evidentně přivedl do mdlob. Zároveň ale chápeme praktický požadavek, aby nikdo, kdo tyto složité operace neviděl, se do nich sám nepouštěl.
O něco méně pochopitelná je nám dnes zištnost středověkých lékařů. O bezplatné lékařské službě tehdy nebylo ani potuchy, tu poskytovaly jenom některé klášterní špitály. Proto spisek, kterým dnes listujeme, obsahuje také celou řadu velmi praktických rad, jak z pacienta vymámit co nejvíc peněz, a jestliže se ukáže, že je moc chudý, jak ho odbýt nějakým „šidítkem“ místo drahého léku. Středověký rádce to vysvětluje zcela prozaicky, když připsal k jednomu receptu:

„Tento léček, jakožto i dřiev pravený, dobří jsú, jimižto lidé snadně mohú býti odbýváni, kteřížto nechtie aneb nemohú štědrých učiniti nákladuov. Toť má ranný lékař mieti na paměti, aby lidi, kteřížto jeho pomoci žádají, hned odbýval a lehkými věcmi, jichžto sami mohú pokusiti, a sobě sami spomáhati; a tak lékař, kdež nezíště peněz, dobude sobě užitečného a utěšeného přátel množstvie.“

Ač staročeskému textu patrně rozumí jenom někteří úplně, jeho smysl je jasný: odbuďme chudáka něčím, co si může doma snadno obstarat sám, neboť není schopen moc zaplatit (po staročesku „učiniti štědrých nákladuov“). Lékař z toho bude mít ten prospěch, že bude mít řadu přátel a vůbec lidí, jak bohatých, tak chudých, kteří mu budou děkovat, jak dobře, případně levně jim pomohl. Ano, částečně lékařská vychytralost, částečně ale také spoléhání na působení placeba…
Zavřeme ale už dnes kuriózní spisek, vzniklý ve staré češtině asi někdy kolem roku 1400, a poděkujme autoru Kytice, že nám ho knižně zpřístupnil a umožnil nám tak pohlédnout do dílny nejen středověkých lékařů, ale také mediků.
Jiří Hubáček
Zdroj: Rhazesovo ranné lékařství. Vydal Karel Jaromír Erben, Praha 1864.